25.11. 2022

Je pátek večer a sedím na hotelu ve Varšavě. Za okny je žimno. Prostě vlezlá kosa jako sviňa. Na horách nevadí, ale ve městě ve střevíčkách (na těch pár minut do Sejmu snad nezmrznu a přeběhnu ne?) je to pravý polský křesťanský očistec. Ještě potřebuju napsat dva tři články – úvodní do eMBéčka, článek na post o konfiskaci ruského majetku a také dnešní shrnutí totální blamáže v OBSE. Začnu předkrmem, kterým je dnešní zasedání „Standing committee“ OBSE. Proč standing, když se tam sedí? Asi jsem tam fakt měla zůstat stát, aby se dalo rychleji odejít. Každopádně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – konkrétně její parlamentní shromáždění, kde kupodivu zasedá i spousta asijských států, ale také Kanada a USA, se momentálně nachází ve stavu devastující paralýzy. A to, světe div se, kvůli svému jednacímu řádu (ha, co mi to jen připomíná ). Rusko je členská země. Ukrajina je členská země. Ukrajina chce přijmout ustanovení, které by vedlo k pozastavení členství Ruska v organizaci (nikoli vyloučení), protože těžko můžete sedět a klábosit u jednoho stolu se státem, který vám tak trochu vraždí kojence v porodnicích. A tak Ukrajina navrhuje změnu jednacího řádu, protože o pozastavení členství smí rozhodnout pouze tzv. „všechny státy mínus jeden“. Normálně uvažující jedinec by si býval myslel, že je to ok – že ten mínus jeden je přeci Rusko – ale chyba lávky! Máme tu odvážný demokratický blok žádající radikální postup proti agresorovi – Česko, Slovensko, Baltské státy, Polsko, Skandinávie a také Kanada, USA, Velká Británie, Irsko. Ostatní státy mlží. Všichni hlasitě odsuzují zvěrstva, bijí se v prsa a lamentují nad proradným Putinem, ale změna jednacího řádu jim moc nevoní. Francie proplouvá hezky a po francouzsku, Německo se snaží být sofistikované, ale v podstatě chce věci odkládat a neví samo co se sebou, Španělsku moc nikdo nerozumí, „stány“ mají s Ruskem sice blbou zkušenost, ale taky se dost bojí, Kypr je prakticky jedna velká ruská nemovitost, Řekové se hádají s Turky a naopak. Vytváří se kliky a bloky. Po několik hodin trvajícím jednání konečně dochází k vášnivé (ale pravda demokratické) diskuzi o samotném návrhu Ukrajiny. A ejhle – masky padají a parlamentaristé různých států se obnažují na dřeň. Ukrajina se zvedá a odchází ze sálu se slovy: „Je nám líto, ale nemůžeme být ve stejné organizaci se státem, který nás systematicky vybíjí. Až přehodnotíte své stanovisko, víte kde nás hledat. V Kyjevě. Ale bacha, je tam tma – Rusáci tam hází bomby.“ Chápu to a je mi stydno. Těžko poslouchat hovory o tom, že máme vést diplomatický dialog. Rusko je teroristický stát. S teroristy se nevyjednává (s těmi se ideálně vyjebává (pardon my French)). Sorry jako, ale nejsem diplomat. Jsem poslanec a tak se ode mě očekává, že budu projevovat své názory. Nemusím být korektní a snažit se nikoho geopoliticky neurazit. A tak začínáme s kolegy ze spřátelených zemí piklit a vymýšlíme, jak to změnit. Velké mezinárodní organizace začaly vznikat po velkých světových válkách jako místo setkání a platformy pro hledání řešení a společného postupu. OBSE přijala v roce 1992 složité a možná i kontroverzní rozhodnutí o pozastavení členství Jugoslávie. Od té doby se nic obdobného nekonalo. Přesně 30 let. A je to tu zas. S jedním velkým rozdílem. Dnešní agresor je tak nějak největší země světa a má jaderné zbraně a to je setsakramentský rozdíl. Po odchodu ukrajinských poslanců je mi stydno. Atmosféra v sále čpí kyselým pocitem trapnosti a zmaru. Občas někdo něco vykřikne a předsedající to viditelně nezvládá a chová se hystericky. Je to velké vystřízlivění a výzva. A tak nás asi čeká velká práce. Začneme překreslovat pravidla a stanovy. Rebélie !. Společně se státy, které věří elementárním principům, jako je svoboda, demokracie a ochrana lidských práv, jakkoli to zní jako nadnesené klišé. Těch 20 let praxe a tisíce stran právní angličtiny nakonec přeci jen nepřijde vniveč. Budu toho součástí a těším se . PS: nejlepší světlý okamžik konference byl nádherný romantický oběd ve dvou s Lordem Alfredem Dubsem (1939) – jedním ze zachráněných dětí sira Wintona. Právě dostal český pas, tak jsme si povídali o jeho možnosti volit prezidenta. Připadala jsem si jako princezna. 

20. 10. 2022

Z Moldavy jsem si přivezla i tyto dvě rarity: víno Freedom Blend made na počest 3 nových kandidátských zemí EU. Freedom zde má až bolestně hmatatelnou hodnotu (dám si ho až okupanti vypadnou) a tip na dost vizionářskou satiru „A ráno přijdou Rusové“ z 2021 o vpádu do Moldavska.

18. 10. 2022

Moldavská cesta: Ráno jednání s předsedou moldavského parlamentu Igorem Grosu. Dostali jsme velmi otevřené informace o situaci v Podněstří ovládáném separatisty, kde se bohužel nachází největší moldavská elektrárna Kuchurgan. Tedy sezení ve sněmovně mají rozhodně pohodlnější . Následně proběhlo jednání s premiérkou Natalií Gavrilitou, velmi silnou ženou, která naviguje Moldavu proevropským směrem – v zoufalé situaci, s 34% inflací, se 100% závislostí na ruském plynu a pod prudkým útokem ruské propagandy a také raketami nad hlavou na nechráněném nebi. Moldava nemá ochranu stíhaček NATO a ani sama nedisponuje žádnou vzdušnou ochranou. Je to izolovaná země a důvodně se bojí. Dopoledne končíme debatou se studenty moldavské univerzity. I pro ně je situace těžká. Mezigenerační propast v názorech je zde větší než kdekoli jinde. Ptají se hodně, na konkrétní věci a většinou výbornou angličtinou. Udržet kompas směrem k demokracii bude především jejich úkol. Preju jim hodně energie a optimismu a držím jim palce. Pro ně je to buď cesta k demokratickým hodnotám a svobodě nebo rovnou do ruského chřtánu.

24. 5. 2022

První dojmy: Dlužno přiznat, že v hlavním městě Německa jsem byla úplně prvně. Dojmy? Rozporuplné. Všechno je tu bombasticky velké, až mě to trochu sráží a připadám si das kleinste na celém širém světě. V enormních bulvárech živě vidím maršem pochodující armádu (německou, americkou, ruskou – vyberte si). Na druhou stranu – totéž je k vidění v nejednom městě za Velkou louží. Ne nadarmo jsou si berlínská a kalifornská vlajka s medvědem dost podobné. Mému srdci jsou přeci jen bližší křivolaké středověké uličky a malé útulné středomořské piazzetty. Asi jsem agorafobik. Auf der anderen Seite – pověstný německý pořádek a čistota, poklid, fantastická muzea, úžasná moderní architektura – i to má něco do sebe. Pokud jde o stravu…zaujala jsem tento postoj – Germán není gurmán a curry wurstem bych trestala opravdu ohavné zločiny proti lidskosti.

Účel cesty:

Ambasáda, Bundestag, německé ministerstvo spravedlnosti, mužská věznice. Cesta s Mandátovým a imunitním výborem parlamentu měla velmi pracovní ráz. Přiznám se, že původně jsem netušila, co od cesty do Německa čekat, ale nakonec se ukázalo, že 1) je třeba co nejvíce jednat z našimi sousedy a porovnávat naše postupy, 2) ne vždy je Němec napřed, 3) jejich úroveň vězeňství je u nás sci-fi.

Ambasáda:

Budova byla postavena v roce 1978 jako velvyslanectví ČSSR v bezprostředním sousedství Berlínské zdi. Je to typický představitel architektonického brutalismu od architektonického páru Věry a Vladimíra Machoninových (mimochodem jejich „dětmi“ je také obchodní dům Kotva a slavný karlovarský Thermal). Nutno poznamenat, že v blocích budov na velmi privilegovaném místě je naše velvyslanectví opravdu nepřehlédnutelné. Po energetické a technologické stránce je však budova již velmi zastaralá a potřebuje komplexní opravu jako sůl. Jinými slovy, v zimě se to nedá vytopit, v létě je to velká pečící trouba a tudíž zaměstnanci jen neradi odcházejí z porad u šéfa velvyslance (pana Kafky), jelikož jeho kancl je jako jeden z mála klimatizovaný. A propos – Tomáš Kafka je nesmírně příjemný člověk, s nímž se velmi dobře vypráví o čemkoli a krom diplomatické kariéry je to také zdatný literát a poeta. Za jeho přivítání a péči, kterou nám věnoval, mu tímto děkuji.

Pracovní program:

Kriminál (?)

Druhý den po příjezdu jsme se nechali odvézt rovnou do věznice. A nebyl to ledajaký kriminál. Otevřená věznice s tou nejmenší ostrahou (sympatická paní bachařka bez jakékoli výzbroje, pouze s malým univerzálním klíčem). Po vzhledové stránce vám to připomíná zahradní bytovou zástavbu nebo moderní důchoďák. Plot prakticky žádný nebo snadno překonatelný. Vězni s nejrůznějšími typy odsouzení. Včetně vraždy, sexuálního násilí, samozřejmě majetkové trestné činnosti a drogové kriminality. Vězni chodí každý den do práce ven mimo věznici, sami a bez dozoru. Ve věznici je 900 trestanců. Za poslední rok pouhých 7 útěků (po útěku se samozřejmě vězen vrací šupitopresto do věznice s ostrahou). Vězni zůstávají v systému (stát za ně neplatí zdravotní ani sociální pojistné), platí daně, pracují s nimi terapeuti, recidiva minimální. Nechápu, ale funguje to a pro stát je to násobně levnější než drahé káznice s ostnatým drátem.

Bundestag – klidně to přeskočte, je to jen pro fajnšmekry.

Jednání s naším německým sesterským Mandátovým a imunitním výborem. V jejich kompetencích je i evidence lobistů a kontrola voleb a jelikož jsou to moje oblíbená témata, plánuji intenzivnější kontakt s jejich milou paní šéfovou Danielou Ludwig (moje otázky budou směřovat na korespondenční volbu a také právě na registr lobistů, co se furt couraj po sněmovně, jakoby se nechumelilo). Největším tématem však byly obstrukce a jak jim zabránit.  Ve zkratce řečeno – v Německu obstrukce neznají. Efektivita je tu na prvním místě. Neexistuje, aby se někdo vykecával bez omezení. Ke každému bodu je dle závažnosti přesně vyhrazen jeho čas a doba projevu je omezena proporčně pro každou stranu podle její síly ve sněmovně. Když poslanec mluví mimo mísu, předseda (s daleko většími kompetencemi a autoritou) okřikne a pak nekompromisně vypíná mikrofon. V případě do očí bijících prohřešků proti jednacímu řádu rozhoduje tzv. Rada starších (takové naše grémium) o max. pokutě 5000 EUR nebo dokonce vykázání poslance na 10 dnů z jednacího sálu. Doba debaty se dle počtu stran ve sněmovně stanoví na začátku každého období – v současné době je to 26 minut, 39 minut, 68 minut na bod programu. Musím říct, že v tomhle těm Němcům zcela z duše a úplně zeleně závidím.

Bundesministerium der Justiz – Ministerstva spravedlnosti

Jednání o digitalizaci soudnictví. Tento zápis bude vskutku velmi stručný. Kromě o poznání lepší kávy než v Bundestágu a parádních pralinek se symbolem paragrafu – jsme získali pouze představu o tom, že německá digitalizace je na tom o dost hůř než naše. Prostě zatím nemají v ruce vůbec nic. Taky si mohou ukroutit hlavu za digitálními lídry v Estonsku, mají sice prachů jako šlupek, ale ve výraznějším pokroku jim brání hlavně složitý vertikální systém veřejné správy (federální správa a správa spolkových zemí). Takže za bombonek jsme poděkovali a se škodolibým úsměvem (že jsme aspoň v něčem trochu dál) jsme si šli po svých.

Charlie Check Point, Berlínská zeď a Egyptské muzeum

Klasické „must see“ Berlína. Musím říct, že Berlínská zeď a slavná celnice ve mně pořád budí zvláštní pocity. Prostě si to ještě všechno pamatuji, byť jsem byla puberťák. V uších mi zněla pinkflojdovská Wall. Je neuvěřitelné, jak Němci dokážou pracovat se svou minulostí a jakým způsobem vše přímočaře prezentují. My vám to prostě objektivně a chladně všechno bez obalu naservírujeme – a emoce už jsou na vás. Naopak Egyptské muzeum (včetně slavné Nefertiti) mě trochu zklamalo. Jako spousta krásných exponátů, ale úroveň expozice „sto let za vopicema“. S moderními technologiemi, 3D projektováním atd. už si dnes jde pořádně vyhrát a dokonale vtáhnout návštěvníka do děje.

Závěrem už jen konstatuji, že služební cesty s výbory, pokud je delegace složená ze zvídavých poslanců, a program je dobře připraven, mohou být velmi poučné a inspirativní. Navíc vytváření  neformálních lidských kontaktů mezi opozicí a koalicí (tentokrát ODS, STAN, ANO, SPD) je nedocenitelné a jednoznačně to čistí vzduch a vylepšuje parlamentní kulturu. Bez partaje za zády je každý jen člověk. Každopádně, teď už vím, kam můžeme směřovat s českým vězenstvím, tuším cestu, jak zabránit obstrukcím, mám kontakt na vedení registru lobbistů, poptám se na skutečné stížnosti a překážky spojené s korespondenční volbou atd. atd. Důležité je pracovat bez klapek na očích a naučit se myslet „mimo krabičku“.  Jo a taky jsem si byla zaběhat pod Braniborskou branou a natáhla jsem si lýtkový sval, ale moje ranní běhy v různých destinacích už jsou tak nějak tradice a prostě to když tak odkulhám. V ostatních směrem pokulhávat nechci.

24. 5. 2022

Strávily jsme s Janou Krutákovou a Věrou Kovářovou Železnou dva krásné a intenzivní dny v „mém“ regionu, tedy v Královéhradeckém kraji. Zajeli jsme do Nechanic, holky jsme s Josefem Horáčkem protáhli Josefovem (financování celého pevnostního systému), navštívili jsme s Matějem Hlavatým malebný Tetín a vyslechli si trable starosty malé vísky, samozřejmě jsme se pochlubili i našimi úspěchy v Mladých Bukách, prohlédli jsme si textilní fabriku Grund a řešili problémy s tříděním textilního odpadu a drahými energiemi na provoz, zajeli jsme za starostou Hronem do Úpice, kde jsou problémy se sociálně vyloučenými oblastmi, a také do skvěle fungující Charity Trutnov (nedostatek pracovníků, málo stacionářů), cestou jsme také náhodou narazili na ředitele České lesnické akademie Miloše Pochobradského a tak jsme ho unesli na oběd . Celou jízdu jsme zakončili nesmírně zajímavým sezením s místními starosty s DSO Východní Krkonoše a řešili jsme život obcí v KRNAPu a také náročné odpadové hospodářství. Cesta do terénu je pro starosty každodenní chleba, pro poslance je to ale naprostá nezbytnost, protože ve skleněné bublině parlamentu se toho z běžného života moc nedozví. VŠECHNO JDE A CHTÍT SE MUSÍ! PS …aj páva jsme cestou ulovili.

14. 5. 2022

Zpráva z májových Španěl. Je dost neuvěřitelné, co se dá zažít za 5 nocí (s vikendem). Ne moře, ne pláže, ne letoviska – ale hory a vnitrozemí – vnitřnosti země – její srdce, žaludek   a taky duch. To je pravá…la verdarera (čti s velmi drrrrnčivým r) Andalucia. Máme k sobě blízko možná i proto, že Anda-Lucia. V roce 2015 otevřeli Caminito del Rey…stezku vytesanou ve stěnách  soutěsky Garganta del Chorro. V podstatě jen opravili starou obslužnou lávku sloužící technikům k údržbě jedné z nejvýkonnějších elektráren ve Španělsku, původně postavenou v první dekádě minulého století. Vrátím-li se ale zpět v čase do roku 2015…tehdy jsem tu civěla se zalomeným krkem v němém úžasu a strašně moc jsem si přála se podívat nahoru mezi útesy. Nepodařilo se a tak jsem si svatosvatě slíbila, že se jednou vrátím. Vzalo to 7 let a taky parťák na cesty se obměnil, ale za tu snahu to stálo, ne že ne. Zjistili jsme, že ne nadarmo má Fiat a Jeep jednoho vlastníka…poněvadž náš fiátek pětikilko zcela bezostyšně brodil, bahnil, stoupal a drtil to přes šutry zvící koulí toreadora. Cestou do magického Trevelez (nástup na nejvyšší horu kont. Španělska Mulhacen 3482 m n.m.) a taky místo, kde se vyrábí ta úplně nejnej tradičnější jamón serrano /sušená šunka/, jsme objevili andaluzský Ádr …El Torcal. Granadu pominu, protože, ač zcela úchvatná, tentokrát nebyla naší hlavní destinací. Pak už jsme pokračovali do samotného srdce Sierry Nevady..a Sněžné hory nás věru nezklamaly…dobýt jejich vrchol, neznamená je pokořit. Jsou dramatické, zrádné, oslnivě krásné, divoké a nepodbízivé. Vábivé stejně jako celá Andalusie. A pár poznámek na závěr – včas nesesbírané mandarinky zhořknou;  když nemáš třísky, použij palmu; chybí-li most přes ledovou bystřinu, barefooty či jiná vodní obuv přijdou vhod; modré přilby nejsou jen UN peace corps; když jdeš traverz  laviňákem, boj se potichu; kamzik nemusí být vždy plaché zvíře; cesta sakra fakt není cíl. Cíl jsou sundaný pohory, pivo a sprcha!