6.10. 2021

Poslední před volbami a tak trochu jinak. Mám syna (taky mám dceru, ale tenhle post o ní není – jinak se kolem té puberťačky pochopitelně otáčí celý svět). Jmenuje se Oto a je mu 16 a kousek. Miluje černý sarkastický humor – jako já. Miluje cestování a lidi kolem sebe – jako já.  Poslouchá Cimrmany a Monty Pythony – jako já. Hraje na kytaru a děsně do toho řeže – jako já. Má neskutečnou empatii – nikoli jako já. A když mluví o motorech všeho druhu, září mu oči – tak to už vůbec ne jako já. Zajímá se o všechno a samozřejmě nejvíc o svou budoucnost. A je to neskutečný homo politicus. Njn, má to v genech. U mazání svačiny nebo při odvozu na závody v orienťáku máme občas čas si spolu povídat. Témata jsou různá, ale nejvíc u něj rezonuje svoboda a postavení ČR ve světě. Už někdy v sedmé třídě naškrábal do slohovky povzdech – „Strašně mě serou Rusáci, kde my jsme mohli bejt“ (ano takto foneticky, je to dyslektik jak prase), čímž se na dálku omlouvám mým dobrým ruským přátelům (které má i Otík rád, nemyslel to osobně). V podstatě si jen upřesňuje názory, výtečně argumentuje a nad odpovědí se kolikrát dost zapotím, aby mě „nedostal“. Je to diskuzní trenér par excellence. Ale ta největší pecka je, že stejně se chová i ve svém kolektivu. Dělá osvětu, zvyšuje povědomí, baví se s kamarády a spolužáky o dění v politice, v ČR, ve světě, nutí je přemýšlet a zjišťovat si odpovědi. Tříbit si myšlenky a nevěřit hoaxům a povrchním zprávám. Je to takový politický misionář. Upřímně…občas tím své okolí asi dost prudí a ve třídě ho za to asi musí dost nenávidět (mimochodem žádný humanitní gympl, ale normální průmka – samí kluci – drsoni). Jeden ze spolužáků je gay, a tak byla nasnadě otázka manželství a také výchovy dětí. Naprosto mě dostalo, že otázku manželství už vůbec neřeší, berou ji jako – to přece není téma, to je snad jasný, máme důležitější věci, popojedem. Otázka výchovy dětí je prý 50 na 50. Děsně ho štve, že ty nejchytřejší kluci ve třídě by to prý (ještě nemají volební právo) hodili SPD. Prý neví proč, prý to někde slyšeli. Otík se z toho může zbláznit a vzal si to jako otázku své osobní cti, chrabře dobýt Okamurovo území a přesvědčit je o opaku. Normálně je argumentačně přeprat. Jsem na něj strašně pyšná a právě pro mlaďochy jako on to všechno dělám. Abych se jednou za sebe nestyděla. Aby mi jednou neřekl – mami, proč si s tím sakra tehdy něco nedělala? Protože moji rodiče se plíživému zlu postavit dokázali, tak proto. Díky všem Otíkům – jste naší motivací.

31. 8. 2021

Jak asi někteří zaznamenali, minulý měsíc jsem si tak trochu, lidově řečeno, „pustila ústa na špacír“ vůči dvěma funkcionářkám.

Bylo z toho mediální haló, které se strhlo daleko za mé očekávání, chápání a obzory. Doteď si lámu hlavou proč teď a především proč s takovou silou a dopadem? Koneckonců, kdo mě zná, ví, že v módu „co na srdci do na jazyku“ funguji odjakživa (volby nevolby, kampaně nekampaně). Je zcela očividné, že jsem se pouze strefila do správného momentu přinasranosti mnoha lidí napříč politickým spektrem (snad kromě Aňáků), kteří se s tímto výrokem ztotožnili. Od starostů se zcela logicky a správně čeká, že se postaví za svou obec, a kdo si všechno šije v malé starostovně se svými pár kolegyněmi a kolegy takříkajíc na svém lehce artritickém koleně, dobře ví, kolik úsilí, přesvědčování, oběhávání štemplů a ukecávání řemeslníků stojí jeden podařený projekt. Ani já se nestíhám občas vyfotit u dokončené stavby, ani já nestíhám stříhat pásky – o to více mě durdí, když se chtějí „ti úplně nejvíc nahoře“ přiživovat na hodinách práce „těch dole“, nota bene, když je nikdo nezval. Ale zpět k úvaze dosahu jednoho cvrliku neboli tweetu. Twitter jako socmédium mě překvapil svou neskutečnou razancí a silou. Samozřejmě že tady stejně jako v ostatních médiích najdete tuny balastu, ale také spoustu trefných, většinou vtipně sepsaných postřehů a povzdechů, které se občas trefí do noty jednoho, dvou sledujících a občas až zcela nesmyslně strhnou dav téměř jedenácti tisíc lidí. A když se to povede, pár tisíc z nich vás pak začne sledovat.  Mimochodem ze slova „sledování“ mě dost mrazí a navozuje mi to reminiscence na doby minulé. A ejhle – jaký je efekt? Člověk si najednou začne dávat většího majzla na to, co kde plácne a co kam, nedej bože, napíše. Všechno je zaznamenáno, všechno je analyzováno, všechno je zpřevraceno naruby. Jenže, je to dobře nebo špatně? Mám si začít dávat pozor? Dlouze přemýšlet nad odpověďmi…raději mlčet, než spustit dvousečnou vlnu reakcí? Mám hrozný pocit, že se v současných volebních kampaních jede hlavně na data, čísla, hodnoty a nejrůznějších metering. Nějak se nám ztrácejí emoce, intuice a člověčenství. Jsem prostořeká starostka, která se řídí rozumem (právní znalosti jsou samozřejmě velký benefit) a instinktem.  Svými nekorektními a netaktními legráckami občas nasekám spoustu chyb, ale třeba právě díky těm chybám se člověk stává pro voliče věrohodnější a srozumitelnější. Dříve nebo později lidi kalkul a cílené chování postavené pouze na metrice vycítí. Nepodceňujme je.

21. 7. 2021

V poslední době se v sociálních médiích rojí nejrůznější texty o zastoupení žen v politice, o harašení všeho druhu namířenému proti ženám, proti menšinám atd., o přiznání a nepřiznání utrpení a ubližování – fyzickém i psychickém.

Na stole tu máme zatloukání, zlehčování, zesměšňování a bagatelizace problému, ale také přehánění, překrucování a zneužívání situace v rámci politického boje.

Řečeno již bylo mnohé a tak chci na tu, bohužel leckdy nevábně zasmrádající hromadu, také něco přihodit. Má připomínka se týká ataků na téma vzhledu. Anglicky to má takový hezký výraz „body shaming“ neboli zostuzování těla (a samozřejmě vizáže obecně). Se zájmem si pročítám komentáře na Twitteru i na Facebooku ve své sociální bublině složené spíše ze vzdělaných a liberálně založených osob všech ras a pohlaví a žasnu a nestačím se divit. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, kolik je tu uštěpačných poznámek, ironických vtípků a někdy i dost nenávistných osočujících hlášek komentujících něčí vzhled, figuru, mastné vlasy, very retro oděv…stačí na to jen trochu zaměřit pozornost. Schválně si to taky zkuste.

Naše společnost se stále více vizualizuje, hledíme na sebe kriticky ostřížím zrakem hodným nejméně Anny Wintour, ale neposloucháme se. Kladívko netluče na kovadlinku, bubínky jsou popraskané.  První dojem prý bývá nejdůležitější, jenže čím více mi přibývají letokruhy, tím více je mi jasné, že člověk se podle obalu opravdu soudit nedá a omyly s tím spojené bývají obvykle smutné a nesnadno napravitelné.    

A tím se dostávám k jádru pudla, což je mimochodem idiom, který jsem nikdy nepochopila:

Jakékoli, opakuji JAKÉKOLI, komentáře ze strany mužů i žen, týkající se věku („Ty jo, ta už má vrásky jak Macocha, o co se to jako ještě snaží?“), kulatosti tvarů („Vidělas‘, jakou má prdel (případně panděro)?“, předností („No tvl, ta je teda má….“ plus úchylný uchecht, uchecht), a také výšky („Koukej na něj, ten má jasnej napoleonskej komplex…“) na úkor veřejně činných osob (a samozřejmě i kohokoli jiného) prostě nejsou patřičné, ba naopak jsou nevýslovně trapné, nejapné a ve slušné společnosti by měly nejvíc zesměšnit samotného „komentátora“.

Zaslechnout takovou poznámku osobně v kuloárech zastupitelstva, porady nebo prostě jen v tramvaji je dost nepříjemný zážitek, ovšem ještě horší je, když se nebohá komentovaná osoba ocitne v televizním vysílání. Ona totiž televize neuvěřitelným způsobem zvětšuje a nadýmá a každý, kdo není muší váhy se sklony k anorexii, prostě vypadá jinak než ve skutečnosti. Mnohem, mnohem hůře.

Budu-li konkrétní – pokud jde o naše ministryně, všechny jsou to baculky…a upřímně, je mi to putna. Jejich vzhled opravdu NENÍ a NEMĚL BY BÝT tématem. Popravdě, eufemisticky řečeno, mám nezměrné výhrady ke každé z nich, ale ne kvůli jejich postavám a tvářím. Zajímají mě jejich názory, myšlenky a především výsledky jejich práce, ne faldíky nebo šaty ála design pytel ze sekáče. A ano, měly by být upravené, mluvit spisovně, chovat se slušně a vypadat jako ladies – a klidně jako pěkné dámy krev a mlíko. Tak ať. Nejsme každá podvyživená Twiggy a občas si holt taky dáme pivo a bábovku a po práci (i té politické) upalujeme domů vyndat myčku, sušičku, zalít kytky na zahradě atd. Totéž platí o chlapech – moc Bradů Pittů jsem mezi poslanci, ani jinými politiky neviděla (až na pár výjimek), sorry jako pánové. Taky leckdy dorazíte na jednání v montérkách se šmírem na rukou, upocení z fotbalu nebo skoro do půl těla ze zahrady. A zatímco my holky se snažíme s menším či větším úspěchem načančat, abychom si připadaly elegantně, po setkání s realitou na poradě bychom si někdy nepřály nic jiného než kombinovaný slepecký covid, abychom ideálně nic neviděly ani necítily.

Takže, prosím, nehleďme na ty druhé optikou světa ramp, přestaňme pořád soudit a stavět před módní a fitness tribunál ostatní, raději se podívejme do nejbližšího zrcadla a nejprve si ukliďme UVNITŘ sami v sobě, protože se tam občas najde pěknej bordel, byť naše vnější tělesná schránka může působit jako čirý luxus.

20. 8. 2019

Starosta je homo sapiens specialis. Je to zcela specifický živočišný druh, který trpí nejednou úchylkou.

Pochopitelně, odhlédneme-li od zcela jedinečných odstrašujících případů, mám samozřejmě na mysli úchylky profesionálního charakteru. Tato pracovní postižení se projevují nejrůznějšími způsoby a mají prapodivné symptomy. Zcela názorně to lze demonstrovat na chování daného jedince kupříkladu na dovolené. A to je i téma mé statě, protože ani já nejsem žádnou výjimkou z tohoto pravidla.

Vše začíná u při samotném plánování cesty. Pojedeme do Alp. Aha, kampak to vlastně směřujeme? Hm, hm, malé městečko, skoro u hranic s Itálií, to vypadá moc pěkně. Hlavně se schovat někde trochu stranou od lidí, že? Lidí mám za celý rok požehnaně (neřkuli po krk). A nyní pozor! Tak si najdeme webovky toho městečka. Jj, informace pro turisty, jasně….Jenže! A to je právě jádro pudla, po informacích pro turisty starosta neprahne. Automaticky, aniž by sám chtěl, mu prstík skočí na záložku „Úřad“ nebo případně „Orgány města“, a začne se šťourat ve spolcích, záznamech zastupitelstva. No prima, mají tu trubačský spolek, myslivce, no jo, ty máme přeci taky. Jaký mají rozpočet? No těbůh …. (suché polknutí). A kdopak je starosta? Hele, stejně se jmenuje i největší penzion nebo největší sportovní obchod pod sjezdovkou ve městě. Místostarosta je farmář. A starosta se pak spokojeně uchechtne, že je to všude stejné. Samozřejmě, že ve skutečnosti to tak není, protože aktivní lidé bývají obvykle úspěšní v podnikání a třeba i neziskových organizacích či v politice, pouze v Česku se úspěch moc neodpouští a za každý dobrý skutek bývá člověk…..no však to znáte.

Po důsledné rekognoskaci cílového terénu se starosta, v mém případě starostka, pouští do balení. Konečně volno! Rozhodně žádné lodičky, šatičky, kostýmky, serepetičky. Pěkně pohory, funkční triko, teleskopické hůlky. Faktu slibuju, že rtěnku a řasenku nechávám doma, dobrovolně budu obluda, neboť místním kravám je to putna. Taky budu mít spoustu času přečíst si metodiky, zákony, stará jednání, podrobně smlouvy, bezva, už se na to skoro těším, v práci na to není čas.

Zabaleno a sláva, odjíždíme. Ještě cestou člověk vyřizuje desítky telefonátů, mailů (když zrovna netrčí za volantem) a poznámek do diáře, protože fakt, že má dovolenou, ví obvykle jen on, občanům to není známo a koneckonců, ani by jim to být známo nemělo, protože správně zorganizovaná obec musí vydržet i pár dnů bez starosty, aniž by to někdo poznal. Od toho je místostarosta, radní a šikovní kolegové. Ti z nás, kteří trpí chorobným pocitem nezastupitelnosti, obvykle brzy končí na „áru“ nebo případně s pocitem totální nenaplněnosti, frustrace a stresu. A prosím, nezaměňujme zde s leností nebo neochotou pracovat. Tak to v žádném případě! Vše má mít svou rovnováhu a pracovní odpočinek je nedílnou součástí pracovního procesu. Neodpočatý starosta dělá chyby, vypadá mrzutě a obvykle se chová jako magor, promiňte mi ten výraz. Workaholismus má výsledky pouze v krátkodobém horizontu a obvykle končí rozpadem manželství, nemocí nebo nenapravitelnými chybami. Ale to jsem trochu odbočila.

Po příjezdu na místo se spolucestující rozhlížejí a kochají se jako pan doktor ve známém českém filmu. Óooo, ty truhlíky s rudými muškáty, mami podívej ta nádherně tyrkysová voda v řece, jéééé, ty zasněžené kopce. „Mami, proč tady jako zastavuješ u „sběrnýho“ dvora?“ Maminka si totiž jde vyfotit kontejnery. Tento typ nádob na odpady ještě neviděla. Následuje zastávka u laviček a dalšího městského mobiliáře. V průběhu nejrůznějších výprav a výletů si poctivě fotím zajímavé instalace, prvky kolem naučných stezek, divím se řešení parkovišť, obdivuji městské hřiště,  dokonalou budovu obecního úřadu se zázemím pro hasiče. A tak je to skoro po celou dobu mé dovolené.

Závěrem je ovšem nutno dodat, že telefonáty a emaily mě přestanou zajímat již třetí den. Metodiky a zákony zůstávají ležet na dně kufru a těsně před odjezdem domů se ze mě stává téměř, téměř normální člověk schopný vidět vesnice a okolní krajinu očima běžného homo sapiens na dovolené. A tak to má být. 

31. 5. 2019

Začnu poněkud popisně, ale pro představu je to třeba. Náš městys čítá asi 2300 obyvatel. Jsme krásná obec pod Krkonošskými velikány, s divukrásnou přírodou, ale s velmi pohnutými osudy a historií Sudet.

Na celkové atmosféře se podepsaly i porevoluční změny a změna průmyslu celkově. Účel nynějších truchlivých brownfieldů podél řeky Úpy se stále hledá a než se najde, budou tyto opuštěné nevyužité objekty němými svědky někdejší industriální éry. Zároveň je však nutno dodat, že život na horách je díky specifickému klima drsný a stejní jsou i jeho obyvatelé. A pak jsou tu turisti, lufťáci a návštěvníci vůbec a s nimi spojená subkultura a novodobý cestovní průmysl. To vše formovalo a i po několika generacích stále formuje místní obyvatele, jejichž životní styl i světonázor.

Stanete-li se starostou, dostanete na krk řetěz. Nikdo už vám ovšem neřekne, že jako bonus budete mít taky kouli u nohy a svázané ruce. Proč svázané ruce? Protože často chcete něco udělat, a to rychle a rázně, ovšem díky nejrůznějším procesům to prostě nejde. A proč kouli u nohy? Protože často byste chtěli zmizet ze světa, vypařit se a na všechno se vykašlat, jenže….z nejrůznějších důvodů to prostě neuděláte. Zejména proto, že máte starostovskou čest a odpovědnost.

A propos, ten řetěz kolem krku. Řekněme si to upřímně, tato významná starostovská insignie je designována především na zátylky mužské. My starostky jsme obvykle poněkud subtilnějších figur, a tudíž nám tento symbol majestátu sahá až někam po pupík a svou tíhou láme krčky. Svatebčané se mě pak na obřadu nezřídka vyplašeně ptali, jestli je něco špatně a proč jsem tak smutná a shrbená. Nechali jsme tedy udělat dámský lehčí a kratší řetěz a „voila“, problém byl vyřešen.

Ne každý problém se ovšem dá vyřešit tak snadno. Práce starosty je pestrá, mnohotvárná a inspirativní, leckdy však také úmorná, deprimující, nevděčná a popřemýšlíme-li nad tím, že v případě malé obce jde o práci velmi osamělého vrcholového manažera, tak často také špatně placená. Anglicky se to řekne „underpaid“, což by se doslovně přeložilo jako „podplacená“ a mnozí občané by se tomu jízlivě uchechtli. Nenechte se však mýlit a zkuste se alespoň na den vžít do role starosty menší obce, tedy přesně tak velké, že máte obrovskou agendu, ale miniaturní aparát a tak všichni dělají tak trochu „na koleně“ všechno.

Vaše starosti všedních dní mohou být nezřídka velice nevšední. Ráno vyberete barvu fasády na sportovní kabiny (tak v tom jsme my starostky extratřída), poté řešíte díry v silnici, „zvící“ pasti na mamuta, což je po každé zimě takový evergreen. Krátce na to přejdete k řešení výběrového řízení na nábytek rekonstruované školy, následně jdete uvítat nové občánky do obce a poslintáni z chování miminka se scházíte se sociálním pracovníkem řešit bezdomovce s jednou nohou, který se rozhodl zcela dobrovolně zemřít na hranici vašeho katastru (promiňte, ale člověk je občas cynický), abyste bleskurychle přejeli na druhý konec vesnice očíhnout nepořádek u kontejnerů. Večer ještě po telefonátu místní policie informujete občany nejrůznějšími informačními kanály, ať si dají majzla, že kolem kolejí u vlaku běhá vlk. To jako vážně. Karkulky bacha. Poté již jen omdlíte na gauč a dětem vysvětlíte, že trojka ze zemáku je krásná známka a že popcorn k večeři je vlastně zcela energeticky vyvážená strava.

Proč si ale nepřiznat, že vše má i své světlé stránky a když člověk svou práci, stejně jako každou jinou, bere s entusiasmem, notnou dávkou humoru a láskou, dá se to vydržet. Tedy aspoň jedno funkční období a při vhodné kombinaci starostí a radostí tak, aby si večer mohl člověk oddechnout a říct si…..tak dneska jsem byla spíše „radostka“.