1. 4. 2022

Dnes začala má první mise v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE). Aby nedošlo k mýlce, že se jedná jen o jeden z dalších subjektů EU, tak tomu není – OBSE sdružuje sice převážně evropské státy, ale členem je 57 států, včetně zakavkazských, středoasijských států a USA a Kanady. Jedním z hlavních úkolů této organizace je kontrola demokratického (někde méně demokratického – naší optikou) procesu voleb.

V Srbsku proběhnou 3. dubna hned troje volby zaráz. Volí se do parlamentu (jedna komora), volí se prezident a volí se také starosta Bělehradu. Stávajícímu prezidentovi Vučičovi konkuruje dalších 7 kandidátů (z toho 3 ženy), ale upřímně řečeno, výsledky asi nebudou žádné velké kinder surprise. Ze všech 8 kandidátů je valná většina proruská a staví se proti ekonomickým sankcím a někteří z adeptů jsou věru docela zajímavé figury. Konkrétně před takovým ultrapravičákem Boško Obradovićem by asi zbledl i Tomio a připadal by si jako krotký proevropský demokratický liberál.

Náš pozorovatelský tým s kolegou ze senátu má číslo 25 a vydáme se do regionu Niš (latinsky Naissus – narodil se zde císař Konstantin I. Veliký). Jsem zvědavá hlavně na přepadovky v malých vískách. Zajímavá je tu rozhodně otázka voličů z Kosova. Politická situace v Srbsku je vůbec dlouhodobě, lehce řečeno, znepokojivá. Pod rukami prezidentského kabrňáka Vučiče, prosazujícího jasný směr „L’État, c’est moi“, se stát stává stranou a strana státem. Státní úředníci dostávají smlouvy pouze na krátké roční úvazky, aby drželi hubu a krok a moc si nevyskakovali. V parlamentu momentálně nesedí žádná nevládní strana. Poslední volby v roce 2020 opozice bojkotovala, ale jelikož zjistili, že díky této strategii jim zrovna pšenka nepokvete a ničeho nedosáhnou, tak do těchto voleb už se snaží spojovat a snaží se více prosadit.

Každopádně je nesmírně poučné sledovat celé dění kolem situace v Srbsku, ať už jde o kampaň připomínající diktátorskou one man propagandu, skoupená státní (partajní) média hlásající do světa jedinou pravdu, která překvapivě pouze adoruje Vučičovy úspěchy a nedává prostor žádným opačným, natož pak kritickým, názorům. Jediný jeho větší protikandidát Zdravko Ponos je bývalý generál, který je proevropský a veřejně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu.

Místní volební komise na tento typ parlamentních a prezidentských voleb tady fungují úplně nově – zákonem platným od tohoto února. Bude to jejich premiéra a předpokládá se, že mohou nastat komplikace, protože na to prostě nebudou mít dost zkušeností, a tak se očekává minimálně dost dlouhé a zmatené sčítání hlasů.

A nesmím zapomenout také na neskutečnou budovu Ambasády ČR. Její základní kámen byl položen v roce 1925 a architektem byl Alois Mezera a ano zde je i malá krkonošská stopa, protože od stejného architekta máme gympl v Trutnově. Je to vskutku výjimečná stavba s nápadnými kubistickými elementy. Samozřejmě jsem se musela jít podívat i na její balkon, na kterém se chodil nadýchat čerstvého vzduchu i Josef Korbel, který tu pracoval jako tiskový atašé. S ním se tu po chodbách proháněla i jeho dcerka – Marie Jana Korbelová… za pár dekád jí měl celý svět poznat jako Madeleine Albright a smutnou pravdou je, že díky bombardování Bělehradu v roce 1999 organizací NATO tady na ní nevzpomínají zrovna s láskou.

Čekají nás každopádně dobrodružné dny, protože dle slov jednoho ze zaměstnanců naší ambasády, která sídlí na hlavní štrase nedaleko budovy Národního shromáždění, tu minule probíhaly takové protesty, že se kvůli slznému plynu nedalo na velvyslanectví tři dny dýchat.

29. 3. 2022

Pozdě ale přece. Pár postřehů od žabožroutů z minulého týdne.

Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch. Téma, které je aktuální i u nás doma v Krkonoších.

Už na cestě z éroplánu se s námi mladý milý francouzský steward loučil sladkým úsměvem slovy „Nasrrrranou“….s takovou dětskou radostí, že se právě naučil český pozdrav. Evidentně odhadl i takovou tu typickou českou náladu.

Rychlý průjezd Paříží neboli Lutécií (bažinou – jak se tato perla na Seině jmenovala až do 4. století n.l.) na nádraží Montparnasse mě zaujal hlavně chybějící záplavou modrožlutých vlajek, kterou známe od nás. Francie jakoby válečný konflikt považovala za velmi vzdálený, abstraktní. Žije spíše svými prezidentskými volbami a manifestacemi nejrůznějšího typu, za levnější naftu, protesty proti rasismu atd.

Je studená, ale slunná jarní neděle a úžasná průvodkyně Petra nás znavené brzkým ranním (téměř nočním) vstáváním vede na le petit déjeuner do secesní restaurace La Coupole, kde se rázem ocitáte v Bouřlivých 20. letech. Stačí se rozhlédnout a vedle vás se tulí Simone de Beauvoir s Jean Paul Sartrem, z židle odnaproti na vás hledí temné oči Pabla Picassa. A vy popíjíte café creme a hltáte oeuf à la coque. Pak vyrážíme na na Boulevard du Montparnasse do Latinské čtvrti. Tady měli své ateliéry největší umělci své doby, bloumal tu nešťastný Amedeo Modigliani, pařil Hemingway.

Objevují se před námi typické zelené židle a lavičky Lucemburských zahrad a mezi odkvetlými okvětími magnolií na nás mává pochodní jedna z mnoha Soch svobody. Jen pro zajímavost – každá socha svobody drží desky s jinou listinou. Tuto konkrétní vytvořil Frédéric Bartholdi v měřítku 1/16 k té největší, co střeží New York, u příležitosti Světové výstavy v roce 1900.

A ejhle, ze zdi nenápadného městského domu na nás pozorně hledí modré oči slunečních hodin od Salvatora Dalího…. Kolik že máme ještě času? Všechen….plyne a je neuchopitelný. Tedy alespoň v Paříži.

Ze zahrad se přesouváme k Sorbonně, kolem právnické fakulty k Pantheónu, a na chvíli si sedám na legendární schody, které proslavil Woody Allen filmem Noc v Paříži. Čekám, kdy se přesunu do jiné doby a kolem prosviští kočár s Josefine Baker.

Pak už šup šup k povinné vyhlídce na požárem zničenou, ale již postupně se znovu rodící do krásy katedrálu Naše dáma – Notre Dame. Málo se ví, že i tento monument, pobořený a vyrabovaný revolučními hordami, by patrně skončil neslavně jako ruina, nebýt Victora Huga a jeho ve své době neskutečně populárního románu Chrám Matky Boží v Paříži s hrbatým zvoníkem – tento bestseller v podstatě katedrálu zachránil. Botky máme zprasené typickým šedivým pařížským bahýnkem, je brzké odpoledne a čas, byť Dalího, se pomalu nachyluje. Vracíme se, již trochu uondaně, na Gare de Montparnasse, a nastupujeme do vlaku TGV a pádíme třistakilometrovou rychlostí na konferenci v Tours o udržitelném turismu a regionálních fondech. Turismus zde však není hlavní téma – hlavním debatním bodem je Ukrajina, válka a její dopad na dostatek potravin (zejména obilovin) v EU, ale také v Africe. Sedám a valím do počítače svůj příspěvek, jehož přednes mě v pondělí čeká. Jednodenní konference jsou logisticky, fyzicky i psychicky náročné – je to prostě takové hrc prc. Někam vás naloží, převezou, kolem jedenácté večer (ve Francii úplně typicky) i nakrmí a pak zase odvezou s polospícími kolegy zpět na hotel. I proto je fajn využít čas maximálně, seznamovat se, získávat kontakty, přispívat do diskuze za Českou republiku a mluvit o nás. Evropská politika stojí na osobních kontaktech a vazbách, stejně jako ta česká. A budeme to my, kdo za pár měsíců převezmeme otěže a v rámci předsednictví budeme seznamovat Evropany zase s naší zemí, našimi názory a přístupem.

6. 3. 2022

Krkonošská palice ze sněmovní lavice – tentokrát slibovaná reportáž z Conference of Parliamentary Committees for Union Affairs (COSAC) v Paříži neboli setkání parlamentních evropských výborů, kterého se účastním z pozice místopředsedkyně českého výboru pro evropské záležitosti poslanecké sněmovny (a pozor je to dlouhý):

Většina témat připravené agendy konference se samozřejmě stočila na válku na Ukrajině, jiná témata ztratila svůj náboj a aktualitu, případně naprostý smysl. Od viditelně šokovaných a razantních zástupců východních a zejména baltských států, lehce uražených balkánských států (už dlouho se mluví o jejich vstupu a pořád nic) až po tradičně opatrné a umírněné Švýcary, z nichž někteří se teprve snaží vyrovnat se ztrátou neutrality a jiní jsou velmi pyšní, že jejich země konečně narovnala páteř.

Během tří dnů se nám Francouzi v rámci svého předsednictví EU pochlubili mnoha skvostnými prostory Senátu, Assemblée Nationale v Bourbonském paláci, ministerstva zahraničních věcí. Jejich kuchyně a bonnes manières jsou těžko překonatelné, jejich organizace je….francouzská . Ohromil mě zejména vychytaný bezbariérový přístup do senátu (viz foto).

Z mnoha milých, a přitom velmi pracovních setkání a občas i rozvášněných debat mezi konzervativci a liberály u kulatých stolů vybírám tři:

Islanďan Jakob Fríman Magnússon

Sednete si ke stolu a najednou se tam objeví starší chlapík, který si celou společnost okamžitě získá svou spontánností a naprosto vrozeným šoumanstvím. Po chvíli se na nás všichni superkorektní diplomaté od okolních tabulí začnou podezřívavě dívat. Jak to, že u nás je taková nuda a tenhle stůl se evidentně baví? Jakob nás právě začal učit všechny možné přípitky a nakonec i zapěl. Jaké bylo naše překvapení po chvilce googlingu, když jsme zjistila, že Jakob je frontman ikonické islandské kapely Stuðmenn a dost světově proslulý muzikant, producent atd. Pak to najednou zaklaplo do sebe. Mimochodem estonsky se na zdraví řekne: Terviseks! Odlehčení v děsivě tíživé atmosféře ve stínu války.

Estonka Margit Sutrop

S Margit jsem vedla velmi zajímavou konverzaci na téma pomoci ukrajinským dětem s výukou. V Estonsku je velmi aktivní ruská „menšina“ čítající ¼ (někdy se hovoří až o 1/3) obyvatel. V žádném případě to není stoprocentně proputinovská komunita, ale… Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly v Estonsku ruské školy, kde se vyučuje v ruském jazyce. Velkou část ukrajinských uprchlíků tvoří děti, které budou potřebovat školní výuku. Jelikož estonština není slovanský jazyk, zatímco ruština a ukrajinština se velmi podobají, bylo by logické poslat ukrajinské děti do ruských školních zařízení…..nicméně sám tam asi každý cítí, jak to bude skřípat. Jednak zde bude existovat silný odpor ze strany Ukrajinců samotných, jednak zde hrozí silná proruská propaganda.

Benedikt Wurth

Je členem Rady stavů, což je jedna ze dvou komor švýcarského Spolkového parlamentu. Naším hlavním společným tématem byla korespondenční volba a referenda – tyto dva volební nástroje zde kráčí ruku v ruce a jeden bez druhého už by byl v této krásné alpské zemi neodmyslitelný. Věděli jste, že Federální soud (nejvyšší soudní instance) až na drobné výjimky nepřezkoumává akty přijaté komorami švýcarského parlamentu? Typů referend je ve Švýcarsku hned několik – lidové inciativy a referenda. Konají se 4x ročně a mají vždy několik bodů. Můj dotaz na Benedikta zněl: What do you think about vote-by-mail? Jaký byl můj údiv, když se Benedikt zatvářil trochu zahanbeně a rozpovídal se o volebním právu žen….dívala jsem se asi dost zaraženě, než mi to došlo….vote by mail a vote by male. Oba jsme se nakonec rozesmáli. Ve Švýcarsku vnímají volební právo žen jako velmi citlivou otázku, kde dost zaspali. Poslední kanton Innerrhoden přiznal ženám volební právo až v roce 1990! Každopádně jsme se nakonec dohodli, že nikdy není možné exportovat jeden volební systém jednoho státu a importovat ho jen tak bez konceptu a historické zkušenosti do nového prostředí jinde.

Proběhlo také setkání se švédskou delegací, která po nás přebírá předsednictví Rady EU. Třem státům, které po sobě přebírají předsednictví, se říká trio anebo oficiálně také troika. Je to docela legrace, že jsme tam se Švédy…..no nic. Ovšem, pokud jde o jadernou energetiku, nemohlo to pro nás vyjít lépe. Vyměnila jsem si tedy vizitku se svou švédskou kolegyní na stejné pozici – místopředsedkyně výboru pro evropské záležitosti. Priority, které jsme měli nastavené pro dobu míru se budou muset razantně překopat.

V poslední den po večeři jsme absolvovala moc krásnou pěší procházku s kolegy Romanem Bělorem (ředitelem Pražského jara) a Davidem Smoljakem (čti „Smalljack“) 6 km z Ministerstva zahraničí na hotel, a náročný ale zajímavý večer jsme zakončili v malém bistru večer sklenkou calvadosu za českou ambasádou.

Pokud někdo dočetl až sem….tak díky a těšte se na další reportáž.

24. 2. 2022

OBSE právě teď:

Ukrajina: Budeme bojovat do posledního granátu, do poslední kulky. Rusko: Proč nikdo nemluví o ruských právech, cílem zvláštních operací na Ukrajině je přinést mír! Litva: Pane Lukašenko, právě jste se také zapsal na seznam válečných zločinců. Polsko: Rusko se právě samo vyloučilo ze světové komunity. Bělorusáci: primární odpovědnost nesou USA, ale prohlašujeme, že běloruské jednotky se neúčastní bojů.

Postupně se zde vylévají všechny křivdy, včetně konfliktu v Ázerbájdžánu a Arménii, včetně Gruzie… a není to pěkné poslouchání, to vám tedy řeknu.

Včera 17. 2. nesmírně důležité setkání s generální ředitelkou pracovní skupiny Evropské komise pro podporu oživení a odolnosti Céline Gauer. Na jednání jsem zastupovala Výbor pro evropské záležitosti. Byla jsem zvědavá a také jsem paní Gauer informovala o novém směru vlády i majority ve sněmovně. A také jsem se hodně ptala a, přátelé, nestačila jsem se divit! Abychom mohli vůbec podat žádost o 1 066 888 563 miliardy euro – (ano nepletu se opravdu miliardy a opravdu euro) z Nástroje pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility), ze kterého máme financovat Národní plán obnovy, musíme mít do léta schválené zákony o lobbingu, novelu z. o střetu zájmů atd.. Prostě zákony, kterými EU přesvědčíme, že s tím balíkem peněz na investice nebudeme zase plýtvat a podloudně je cpát velkým korporacím s dlouhými pařáty s nulovou přidanou hodnotou pro budoucnost. Pokud se tak nestane, prachy prostě nedostaneme a basta. Není na co čekat. Všechny projekty musí být realizované do roku 2026 a čas opravdu letí. Kdo bude mít připravený robustní právní rámec a racionální a dotažené projekty – ten vyhrává a získává konkurenční výhodu v rámci EU i globálně. Teď je potřeba překonat obstrukce a velmi razantně se vrhnout do práce, protože nám už opravdu hoří koudel….všakvyvítekde.