11. 1. 2023

Při svých toulkách po kraji jsem navštívila tři inspirativní ženy, které vedou dvě krásné samosprávy. V malé obci Bukvice jsem se setkala se starostkou Eliškou Formanovou a místostarostkou Marií Sytnou. Ve městě Železnice jsem navštívila mou oblíbenou starostku Danu Kracíkovou.

Jako správná Mladobučačka jsem musela navštívit právě obec Bukvice. Místní paní starostka je doopravdy inspirativní žena v politice. Je starostkou již 20 let, svůj mandát začala v roce 2002. Mimo jiné vede i svazek 30 obcí. Podařily se ji velké věci, například přeložení elektřiny do země, plynofikace, pozemkové úpravy a vykoupení starého statku, který přestavili na obecní úřad, mohou závidět i leckterá města. Součástí bývalého statku jsou i přilehlé pozemky, který chtějí využít velice efektivně. V obci měli výborného umělce, který jim udělal krásnou kroniku a obrázky obce. Musím říct, že mně to celkově vyrazilo dech. Řešili jsme problémy financování malých obcí a jejich velkou administrativní zátěž. Malé obce jako Bukvice mají rozpočty na celý rok okolo 3 milionu korun. Tudíž i samotné plánování, zadávání studií a projektových dokumentací je pro ně velice nákladné. Často je to suma, která je i 10 % jejich ročního rozpočtu. Tomuhle tématu se budu věnovat i dál.

V Železnici jsem navštívila nově opravný městský úřad, kde mě přivítala milá Dana. S Danou se znám již několik let a její tvrdou práci nejen pro své město, ale i kraj obdivuji. Již jako ředitelka oblastní nemocnice v Jičíně předvedla kus práce. Co mě velice zaujalo v opravném úřadě byla obřadní místnost. Samotná ta místnost je umělecké dílo. Při procházce po městě mě také vzala do nového zdravotního střediska, které je moderní a energeticky šetrné. Procházku jsme zakončili u školy, kde se nachází velké fotbalové hřiště a nový pump park. Paní starostku ve městě trápí bezpečnost na nově opravné krajské silnici. Chtěli by zde umístit semafor, který by zpříjemnil život rodičům, které doprovází své děti do školy. My stejnou věc teď budeme dělat u nás, tak veškeré podklady pošlu k inspiraci. Takhle by vzájemná spolupráce měla fungovat.

10.1.2023 – Cestovní okénko po kraji

Z cest po kraji.

Ještě před svátky jsem měla možnost navštívit Sociální služby města Jičín, které vede pan ředitel Tomáš Kolátor. Sociální služby v Jičíně nabízejí pečovatelskou službu, denní stacionář Domovinka, domov pro seniory, chráněné bydlení, noclehárnu a azylový dům. Při návštěvě jsem měla možnost prohlédnout si domov pro seniory, azylový dům a noclehárnu. Za sebe mohu říct, že je zde vidět zkušenost a profesionalita. Všechny služby jsou vedeny velice zodpovědně. Je ovšem smutnou realitou to, že v kraji je to právě jediná služba, která nabízí možnost chráněného bydlení pro duševně nemocné. Už v současné době jsou tyto služby podhodnocené a do budoucna to bude jenom horší.

Dobrou zprávou pro Jičínské je, že jim zde postavili nový stacionář pro seniory, který je moderně vybaven. Je to důstojné místo pro seniory, kde mohou trávit přes den svůj čas. Služba v Jičíně sem seniory sváží a odpoledne je zase odveze zpět do domácího prostředí. Při zhoršení stavu je mohou přesunout do domova pro seniory. Kapacita domova pro seniory je 64 lůžek a na čekací listině mají přes 70 zájemců. To je jeden z dalších problémů, který trápí celé území ČR. Do budoucna bude důležité přesunout maximální služby do terénu a lůžka v domovech pro seniory nechávat jen pro ty nejurgentnější případy.

Další zastávkou byl azylový dům, tato služba je pro Sociální služby města Jičín novou službou, kterou poskytují. Momentálně mají dostatečnou kapacitu. Nyní rozšířili tuto službu nejen pro matky s dětmi, ale i otce s dětmi nebo rodiny. Poskytují zde možnosti finanční gramotnosti, zodpovědnosti a vrácení zpět na pracovní trh. Bohužel je to pro ně i hodně depresivní práce, jelikož zlepšení a posuny nastanou zde nastanou velice zřídka. Pro mě bylo novou zprávou to, že mohou využívat bydlení maximálně jeden rok. Potom se znovu musí přihlásit a čekat na nové schválení azylového bydlení.

Poslední zastávkou byla noclehárna. Oproti jiným místům funguje noclehárna celoročně. Přístřeší a pomoc lidem bez domova poskytují každý den od 18:00 do 8:00 hodin. Nabízí i možnost úschovny jejich osobních věcí, je zde prostor pro osobní hygienu, lidem poskytují potraviny z potravinového skladu nebo čisté oblečení ze sociálního šatníku. Prostor je vybaven kuchyňkou se zázemím, společenskou místnosti s televizí a pračkou.

Jsem moc ráda, že jsem na svých toulkách po kraji mohla navštívit Jičín a rozšířit i své obzory. Všem pracovníkům v sociálních službách přeji mnoho štěstí v novém roce. Jejich práce je dobrým příkladem pro ostatní obce a města.

Vaše palice ze sněmovní lavice.

25.11. 2022

Je pátek večer a sedím na hotelu ve Varšavě. Za okny je žimno. Prostě vlezlá kosa jako sviňa. Na horách nevadí, ale ve městě ve střevíčkách (na těch pár minut do Sejmu snad nezmrznu a přeběhnu ne?) je to pravý polský křesťanský očistec. Ještě potřebuju napsat dva tři články – úvodní do eMBéčka, článek na post o konfiskaci ruského majetku a také dnešní shrnutí totální blamáže v OBSE. Začnu předkrmem, kterým je dnešní zasedání „Standing committee“ OBSE. Proč standing, když se tam sedí? Asi jsem tam fakt měla zůstat stát, aby se dalo rychleji odejít. Každopádně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – konkrétně její parlamentní shromáždění, kde kupodivu zasedá i spousta asijských států, ale také Kanada a USA, se momentálně nachází ve stavu devastující paralýzy. A to, světe div se, kvůli svému jednacímu řádu (ha, co mi to jen připomíná ). Rusko je členská země. Ukrajina je členská země. Ukrajina chce přijmout ustanovení, které by vedlo k pozastavení členství Ruska v organizaci (nikoli vyloučení), protože těžko můžete sedět a klábosit u jednoho stolu se státem, který vám tak trochu vraždí kojence v porodnicích. A tak Ukrajina navrhuje změnu jednacího řádu, protože o pozastavení členství smí rozhodnout pouze tzv. „všechny státy mínus jeden“. Normálně uvažující jedinec by si býval myslel, že je to ok – že ten mínus jeden je přeci Rusko – ale chyba lávky! Máme tu odvážný demokratický blok žádající radikální postup proti agresorovi – Česko, Slovensko, Baltské státy, Polsko, Skandinávie a také Kanada, USA, Velká Británie, Irsko. Ostatní státy mlží. Všichni hlasitě odsuzují zvěrstva, bijí se v prsa a lamentují nad proradným Putinem, ale změna jednacího řádu jim moc nevoní. Francie proplouvá hezky a po francouzsku, Německo se snaží být sofistikované, ale v podstatě chce věci odkládat a neví samo co se sebou, Španělsku moc nikdo nerozumí, „stány“ mají s Ruskem sice blbou zkušenost, ale taky se dost bojí, Kypr je prakticky jedna velká ruská nemovitost, Řekové se hádají s Turky a naopak. Vytváří se kliky a bloky. Po několik hodin trvajícím jednání konečně dochází k vášnivé (ale pravda demokratické) diskuzi o samotném návrhu Ukrajiny. A ejhle – masky padají a parlamentaristé různých států se obnažují na dřeň. Ukrajina se zvedá a odchází ze sálu se slovy: „Je nám líto, ale nemůžeme být ve stejné organizaci se státem, který nás systematicky vybíjí. Až přehodnotíte své stanovisko, víte kde nás hledat. V Kyjevě. Ale bacha, je tam tma – Rusáci tam hází bomby.“ Chápu to a je mi stydno. Těžko poslouchat hovory o tom, že máme vést diplomatický dialog. Rusko je teroristický stát. S teroristy se nevyjednává (s těmi se ideálně vyjebává (pardon my French)). Sorry jako, ale nejsem diplomat. Jsem poslanec a tak se ode mě očekává, že budu projevovat své názory. Nemusím být korektní a snažit se nikoho geopoliticky neurazit. A tak začínáme s kolegy ze spřátelených zemí piklit a vymýšlíme, jak to změnit. Velké mezinárodní organizace začaly vznikat po velkých světových válkách jako místo setkání a platformy pro hledání řešení a společného postupu. OBSE přijala v roce 1992 složité a možná i kontroverzní rozhodnutí o pozastavení členství Jugoslávie. Od té doby se nic obdobného nekonalo. Přesně 30 let. A je to tu zas. S jedním velkým rozdílem. Dnešní agresor je tak nějak největší země světa a má jaderné zbraně a to je setsakramentský rozdíl. Po odchodu ukrajinských poslanců je mi stydno. Atmosféra v sále čpí kyselým pocitem trapnosti a zmaru. Občas někdo něco vykřikne a předsedající to viditelně nezvládá a chová se hystericky. Je to velké vystřízlivění a výzva. A tak nás asi čeká velká práce. Začneme překreslovat pravidla a stanovy. Rebélie !. Společně se státy, které věří elementárním principům, jako je svoboda, demokracie a ochrana lidských práv, jakkoli to zní jako nadnesené klišé. Těch 20 let praxe a tisíce stran právní angličtiny nakonec přeci jen nepřijde vniveč. Budu toho součástí a těším se . PS: nejlepší světlý okamžik konference byl nádherný romantický oběd ve dvou s Lordem Alfredem Dubsem (1939) – jedním ze zachráněných dětí sira Wintona. Právě dostal český pas, tak jsme si povídali o jeho možnosti volit prezidenta. Připadala jsem si jako princezna.