20. 8. 2022

V létě 1968 jí bylo čerstvých 17 let. Přesně jako mému synovi Otikovi teď. Bydlela se svými 5 sourozenci na vojenské posádce u Rychnova, protože děda byl truhlář a pracoval tam jako fachman a bývalý voják z jízdní jednotky (narozený 1910, takže mu bylo skoro 60). Tátovi bylo 19 a právě tam sloužil základní 2letou vojenskou službu. Byl (a pořád v mém muzikantském srdci je) to skvělý dixilendový baskytarista a umělecký kovář. Tak trochu bohém. Minařík…a navíc byl tomu slavnému špionovi podobný. Zamilovali se a v létě přijeli Rusáci. Dodnes oba vzpomínají na ten příšerný strach a vztek. Táta chodil kolem ostnatého drátu v koridoru ve stráži a nosil ostré. Nikdo netušil, zda má vystřelit nebo ne. Nakonec to skončilo tragédií a dva kluci se ze strachu postřelili vzájemně. Máma byla nádherná holka a tak jí schovávavali před okupanty. Narozdíl od táty nemá vzpomínky strachu, ale lítosti. Viděla vyděšený ruský kluky, který nevěděli, kde jsou a divili se úrovni Československa. Věděli, že doma o tom nebudou smět mluvit, jinak skončí na Sibiři. Holky s nimi nesměly prohodit ani slovo, v opačném případě se za kolaborantství stříhaly vlasy dohola. Aspoň tedy kolem posádky. Ta bezmoc musela být šílená. Uplynulo 9 let. To už oba žili a pracovali v Liberci, kde si brutální nájezdníci sebrali 7 životů a téměř padesátku lidí zranili. Byly mi 2 roky a bráchovi 6. Přišla tvrdá normalizace a máma měla podepsat antichartu a souhlas se vstupem zpřátelených vojsk. Nepodepsala. Táta též ne. A jo… nikdy jsme nebyli ani v Jugošce. Vedli nás oba mě i bráchu k rovným zádům a diskuzi. Dnes z nich jsou epesní hippie důchodci, kteří poslouchají jazz a Zeppelíny a od Babiše by nevzali ani halíř. Dobře vědí proč. Rovná záda mají svou cenu.

Diky mami a tati ❤