1. 10. 2022

Je říjen 2022. Ve čtvrtek v noci přílet z kanadského Montrealu. Den měl asi 40 hodin. 3 vzlety a 3 přistání. Zatímco v leteckém prostoru byly turbulence pouze mírné, zde v Bosně a Hercegovině (BiH) je politika turbulentní nadmíru. Ta změna bije do očí. Přelet ze staré demokracie, neuvěřitelně multikulturní a promíchané, bohaté a bezpečné Kanady, do divokého bosenského Sarajeva, kde se podle příslušnosti k etniku odvíjí úplně všechno. Ve stínu domů s oprýskanými fasádami v podobě ementálu, pod hřbitovem s tisíci bílých pomníků a pahorky, které byly oblíbeným stanovištěm sniperů, leží město, které jakoby se z bolesti války před třemi dekádami nedokázalo pořád vzpamatovat a probudit do nového dne.

Úřad vysokého komisaře měl postupně předávat své pravomoci státu, ale stát není tak nějak stále schopen je převzít. Úřad si převzal pravomoci v roce 1995 bezprostředně po podpisu mírové Daytonské dohody. Ústava BiH je doložku IV této dohody (tedy nikoli obráceně – představte si to u nás – že by naše Ústava byla přílohou nějaké mezinárodní smlouvy). Vysoký komisař uplatňuje právo veta a tzv. bonnské pravomoci. V podstatě je to takový „místodržící“ a může schvalovat i vetovat zákony, dosazovat a odvolávat z funkcí. Dayton sice zajistil příměří v krvavé válce, ale harmonickou budoucnost státu nezajistil. Bosna a Hercegovina žijí v politické paralýze. Po posledních parlamentních volbách se vláda nedala dohromady 14 měsíců. Tři konstitutivní národy – Bosňáci, Srbové a Chorvati se nedokázali shodnout prakticky na ničem. Mimochodem i o podobě dnešní vlajky musel rozhodnou až Vysoký komisař. Ještě horší je situace v Mostaru (tam jedeme kontrolovat zítra volby) – zde se nekonaly komunální volby od roku 2008. Městu vládne starosta, jehož mandát vypršel už před drahnou dobou.

Vládne tu nepotismus, klientelismus, korupce. K tomu jeden exemplární příběh – Mnozí z vás si jistě vzpomenou na Aliju Izetbegoviče, jednoho z trojice nacionalistických prezidentů, kteří stáli za krvavým rozpadem Jugoslávie. Byl to vůdce bosenských muslimů, ale nejméně obviňovaný z rozpoutání války. Carla de Ponte (žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii) uvedla, že pokud by Alija nezemřel, mohl být obžalován u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu za válečné zločiny spáchané bosenskými vládními silami. Dnes se na vás se svým seriózním úsměvem shlíží z volebních billboardů jeho syn Bakir, který plynule navázal na politickou kariéru svého otce a převzal otěže strany SDA. Jeho žena Sebija pro jistotu kandiduje za komunální podskupinu SDA Kantona Sarajevo…No a dcerka Jasmína se nedávno vdala a hádejte, kdo jí šel za svědka: no sám Erdogan.

Pokud jde o volební kampaň, město je doslova oblepené a omotané volební reklamou. Třeba kandidáti z SDP (nezaměňujte s SPD) vypadají, že jdou rovnou na operační sál. Kandidát Amer Kapo zase slibuje, že udělá ze Sarajeva rovnou Dubaj. A pak si vyberte!

Odpuštění je zde stále opovrhované slovo. Starší válku nikdy nevymažou ze svých srdcí, mladí si ji už nepamatují, a tak jsou snadno manipulovatelní a tíhnou k extremismu. Nenávist na sociálních sítích je žírnou půdou pro nenávist na vesnicích zmítaných rozpolceným obyvatelstvem. Z vyprávění zástupkyně velvyslankyně Soni Ubovič občas lapám po dechu. Většina inteligence a studentů BiH bere kramle, jakmile dostanou jakoukoli příležitost. Zůstává dav.

Bydlíme v ikonickém hotelu Holiday. Dříve Holiday Inn. Stojí v tzv. sniperské uličce. Nejodstřelovanějším místě v Sarajevu v září 1993. Právě zde se scházely všechny reportérské štáby, právě odtud vysílaly svoje zpravodajství z téměř 4 roky obléhaného města. 4 roky! 3x víc než Stalingrad. Padlo téměř 14 000 obyvatel. Zde se konaly tiskovky, právě sem jezdili všichni významní politici a mezinárodní pozorovatelé. Hotel otvíral u příležitosti Olympijských her v Sarajevu v roce 1984 Juan Antonio Samaranch. Dodnes má velmi zvláštní atmosféru.

Téměř vše, co spravuje stát nebo město, je rozbité, špinavé, neudržované. Vidím kluka, který se kolem mě prohnal na inlinech po zjizveném asfaltu. Nechápu, borec a v ruce mě píchne železo po úrazu z bruslí. Výjimkou jsou některé novotou se skvoucí opravené mešity, většinou z arabských rupií. Zahraniční investice ze západních demokracií jsou vzácné (nejsou bezpečné) a tak se BiH stává hřištěm Číny a Ruska. Jasně, že je tu vidět i pár ukázek moderní architektury, ale jsou to vzácné výjimky. Míjím Úřad pro vyhledávání hledaných (chybějících) osob. Právě zde se analyzovala DNA z masových hrobů – stejní experti dnes pracují na masových hrobech v Izjumu, Buče….Pořád tu spoustu lidí nenašli.

Svou silnou stopu tu po sobě nechal architekt Karel Pařík, pod jehož technickým perem se zrodil bezpočet monumentálních sarajevských budov. 70 z nich stojí právě v Sarajevu a patří naštěstí k těm lépe spravovaným.

Zítra jedeme kontrolovat volební místnosti do Mostaru a do vesnic v jeho okolí. Máme mít stále nabité mobily a nevzdalovat se od aut. Máme si nahrát aplikaci, která upřesňuje polohu nevybuchlých min. Z Balkánu strach nemám, naopak. Ale tuším, že tihle po většinu času mírumilovní a velmi pohostinní, přátelští lidé se umí lusknutím prstů proměnit jako Hulk – mají-li pocit beznaděje, nespravedlnosti a touhy po pomstě.

A na dokreslení krutosti doby pár mrazivých a hodně černých vtipů z doby obléhání Sarajeva:

Mujo a Suljo běží přes ulici. Náhle kulka od snipera odstřelí Mujovi ucho. Mujo se vrátí doprostřed přechodu a začne něco hledat, zatímco kolem něj sviští kulky. Suljo kouká, jak Mujo hledá ucho a křičí: „Kašli na ucho, sniper tě zabije“. Mujo odpovídá: „Seru na ucho, měl jsem za ním zastrčený cigáro.“

Proč bylo v Osvětimi lépe než v Sarajevu? V Osvětimi byl alespoň plyn!

Sarajevané hrají na schovávanou a ten, kdo hledá, říká: „Hele, ty, kterej stojíš za tím koštětem, vyjdi ven“ a pak dodává: „Vy tři další, pojďte taky“.

Zítra pokračuji reportáží z Mostaru a snad v brzké době dopíšu i tu Kanadu . Třeba až nebudu politička, vrhnu se na žurnalistiku.