„Vypnout plyn nám mohou už zítra.“ V Moldavsku Putin narazil na silné ženy

„Vypnout plyn nám mohou už zítra.“ V Moldavsku Putin narazil na silné ženy

TEREZA ŠÍDLOVÁ

Původní zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-vypnout-plyn-nam-muzou-uz-zitra-v-moldavsku-putin-narazil-na-silne-zeny-217201#utm_content=ribbonnews&utm_term=vypnout%20plyn%20n%C3%A1m%20mohou&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Válka – ta pravá s hřměním explozí a tragédiemi civilistů – je skoro na doslech, odehrává se jen asi sto kilometrů odsud. Tichá válka o teplo a světlo se však odehrává přímo v každé ulici, v každém domě a za každým oknem.

Zatímco na sousední Ukrajinu ruský vládce Vladimir Putin posílá rakety, proti Kišiněvu jako zbraň používá plyn. Ne že by tato taktika nebyla dobře známá i v Česku, které bylo donedávna na ruských dodávkách plynu podobně závislé, jako je Moldavsko. Současná moldavská vláda ale stojí proti agresorovi v první linii a tak trochu obnažená. Nemá na rozdíl od Česka „štít“ v podobě Evropské unie či NATO.

Moldavsko, jedna z nejchudších a nejzranitelnějších zemí Evropy, ale má do Unie namířeno. Spolu s Ukrajinou získalo letos na jaře, v zásadě v důsledku ruské války, status kandidátské země EU. To není málo.

Teď se ale blíží zima a obavy z ní – a zda ji v této geopolitické „hře o trůny“ přežije i proevropský moldavský kabinet – jsou cítit ve vzduchu.

Deadline za dveřmi
„Studené ruce, studené místnosti,“ říká omluvně, ale rázně při podání rukou moldavská premiérka Natalia Gavrilitaová šéfce české Poslanecké sněmovny Markétě Pekarové Adamové (TOP 09).

Potkávají se v centru moldavské metropole, v betonovém „hradu“ s nezaměnitelným sovětským rukopisem. Kdysi tu zasedala „vláda“ Moldavské sovětské socialistické republiky, dnes je tu demokraticky zvolený kabinet, který se silou přesvědčivé většiny obrací spíš na Západ než k Moskvě.

„Abychom ustáli všechny problémy, potřebujeme pomoc našich přátel,“ říká mimo jiné Gavrilitaová české političce, která v ten okamžik nezastupuje jen Prahu, ale vzhledem k českému předsednictví Evropské unii i Brusel.

O jakých problémech moldavská lídryně mluví, je jasné. Začátkem října ruský Gazprom podle zdejší vlády snížil dodávky plynu o třicet procent. A teď hrozí jeho vypnutím zcela. Ruská státní energetická společnost podle agentury Reuters výslovně oznámila, že si vyhrazuje právo kontrakt s Kišiněvem kdykoli anulovat. Nejnovější termín možného utnutí dodávek plynu je za dveřmi: 20. října. Oficiálním důvodem je sporný historický dluh, ten nevyslovený pak snaha Moldavska utéct z vlivu Moskvy na Západ.

„Vypnout plyn mohou Rusové každý den. Každý den se budíme s tím, jestli to bude dnes, nebo zítra“ popisuje jiná vlivná moldavská politička, předsedkyně výboru pro zahraniční a evropské záležitosti zdejšího parlamentu Doina Ghermanová.

Girlpower po moldavsku
Moldavsko se třicet let po rozpadu Sovětského svazu ještě před invazí na Ukrajinu ocitlo v historické konstelaci. Dvoje volby po sobě v letech 2020 a 2021 – prezidentské i parlamentní – vyhrála liberální strana spojená se silnou osobností zdejší hlavy státu Maii Sanduové.

Ve 101členném parlamentu je zasedací pořádek podle „směru“ ideologií, nalevo sedí 32 poslanců a poslankyň z Volebního bloku komunistů a socialistů, jenž má ve znaku povědomou rudou hvězdu a srp s kladivem. Napravo pak zasedá 63 zástupců vládnoucí liberální Strany akce a solidarity, zbylých pět poslanců je z antievropského hnutí podnikatelského typu SOR.

Výsledkem je vedení země, které zvědavě pozoruje celá Evropa. Stojí na silných ženách, a to nejen na zmíněné prezidentce Sanduové, jež se pyšní titulem z Harvardu, a premiérce Gavrilitaové. Další silnou postavou je ministryně vnitra Ana Ravencová.

Válka doslova za dveřmi na zemi dopadá nejen v oblasti energetiky. Jen před pár dny proletěly moldavským vzdušným prostorem ruské rakety vypálené z Černého moře. Země také čelila uprchlické krizi, která se zostřenými útoky a blížící se zimou může znovu nabrat na obrátkách.

Dalším problémem je šíření ruské propagandy a dezinformací – její prostupnost moldavskou společností usnadňuje fakt, že ruština je tu vedle rumunštiny druhým jazykem, který přežil konec sovětských časů. Moldavsko má navíc na svém území ruské vojáky – a to v separatistickém proruském Podněstří.

„Každý den se modlí“
Podle české šéfky Sněmovny ze zdejších politiků čiší odhodlání tentokrát udržet a dotáhnout proevropský kurz.

„Paní premiérka šla rovnou k věci. Obávají se nadcházející zimy, každý den se modlí za lepší počasí a za to, aby byly nadále schopné fungovat místní podniky. Snaží se také velmi šetřit. I když nejsou ještě členskou zemí EU, naše pomoc je tu potřeba,“ řekla Pekarová Adamová po jednání s premiérkou.

„Vidím otevřenost poučit se z naší zkušenosti. Konkrétně pan předseda parlamentu se mě ptal na zkušenosti s kohezními fondy, čeho se vyvarovat, jak to udělat, aby byly férové a tyto peníze byly transparentně alokované,“ dodává Pekarová.

V srpnu EU Moldavsku poslala 75 milionů eur hlavně na kompenzaci rostoucích cen energií. Morální podporou je fakt, že evropské státy Kišiněvu daly na starost druhé jednání nové „protiputinovské“ platformy Evropského politického společenství, které se „narodilo“ začátkem srpna v Praze na zvláštním summitu za účasti čtyřicítky lídrů ze zemí starého kontinentu.

Do jara daleko
Prestižní akce se má odehrát na jaře. Do toho je ale ještě daleko. Nejen sami Moldavané, ale i prozápadní moldavská vláda bude muset přežít zimu. Už nyní čelí protestům kvůli rostoucím cenám. A to ještě nezačala topná sezona.

„Je to státní společnost, která má obrovský geopolitický přesah. Jejich kroky jsou motivované politicky, nikoli ekonomicky. Cílem je destabilizovat situaci v Moldavsku a zvrátit naše evropské směřování. To vidíme. Odpovídáme velmi jasně. Během posledních dvou voleb občané Moldavska učinili jasnou volbu a my musíme pokračovat v naší cestě,“ řekl Seznam Zprávám.

Moldavská cesta

Moldavská cesta

18. 10. 2022


Moldavská cesta: Ráno jednání s předsedou moldavského parlamentu Igorem Grosu. Dostali jsme velmi otevřené informace o situaci v Podněstří ovládáném separatisty, kde se bohužel nachází největší moldavská elektrárna Kuchurgan. Tedy sezení ve sněmovně mají rozhodně pohodlnější 🙈. Následně proběhlo jednání s premiérkou Natalií Gavrilitou, velmi silnou ženou, která naviguje Moldavu proevropským směrem – v zoufalé situaci, s 34% inflací, se 100% závislostí na ruském plynu a pod prudkým útokem ruské propagandy a také raketami nad hlavou na nechráněném nebi. Moldava nemá ochranu stíhaček NATO a ani sama nedisponuje žádnou vzdušnou ochranou. Je to izolovaná země a důvodně se bojí. Dopoledne končíme debatou se studenty moldavské univerzity. I pro ně je situace těžká. Mezigenerační propast v názorech je zde větší než kdekoli jinde. Ptají se hodně, na konkrétní věci a většinou výbornou angličtinou. Udržet kompas směrem k demokracii bude především jejich úkol. Preju jim hodně energie a optimismu a držím jim palce. Pro ně je to buď cesta k demokratickým hodnotám a svobodě nebo rovnou do ruského chřtánu.

UTAJENÉ MATERIÁLY?

UTAJENÉ MATERIÁLY?

Časopisem Fórum jsem byla dotázána „Jak vidíte souvislost mezi způsobem, jakým s utajenými materiály zacházel americký prezident Donald Trump, který je nechal přestěhovat z Bílého domu do svého soukromého sídla, a jak s nimi zacházel český prezident Miloš Zeman, jehož lidé před časem tajné materiály skartovali?“

A tak si tu odkládám svou reakci:

Bezesporu zajímavá spojitost – srovnání je asi nasnadě, přesto je situace v mnoha znacích odlišná.

Prezident Trump si odnesl krabice s tajnými dokumenty (ať už v kategorii classified, secret nebo dokonce top secret) do svého letního soukromého sídla v Mar a Lago po konci svého mandátu v naprostém rozporu s více než století starým zákonem o špionáži (Espionage Act 1917). Paradoxní je, že právě „šokující“ nakládání s tajnými informacemi bylo jedním z argumentů, který Trump použil v rámci kampaně proti Hillary Clintonové, když hlasitě poukazoval na používání jejího soukromého emailu pro státní agendu v době, kdy byla ve funkci ministryně zahraniční USA. To se mimochodem nikdy neprokázalo, ale „damage was done“. Druhým neméně absurdním faktem je, že právě Trump podepsal v roce 2018 zákon, který změnil kategorii nakládání s tajnými dokumenty v rozporu se zákonem z přečinu na trestný čin (z misdemeanor na felony) a zvýšil trestní sazbu. Nyní může být právě tento zákon použit proti němu samému. Otázkou samozřejmě je, jaký je skutečný obsah oněch 15 krabic lejster a komu by mohly prospět – a to zejména v případě další kandidatury Trumpa do prezidentského úřadu.

Prezident Zeman je stále ve funkci a znovu kandidovat nemůže. Není zjištěno, že by materiály někam odnášel či jimi ucpával hradní prévety (což prý podle zlých jazyků činil s neskonalou oblibou Trump), je spíše otázkou, kdo k nim má ve skutečnosti přístup a zda jsou to lidé s příslušnou prověrkou pro nakládání s tajnými, případně důvěrnými dokumenty. Jak se ukázalo minimálně v jednom z případů, kterým je skartace zprávy o Vrběticích, způsob, jakým hradní správa nakládá s tímto typem informací, je přinejmenším sporný a Ministerstvo Vnitra po provedené kontrole v tomto duchu Hrad informovalo.

Zajímavý je také reakce obou prezidentů. Prezident Trump se ohání svým právem dokumenty kdykoli „deklasifikovat“ neboli odtajnit, a to pouhým prohlášením. Prezident Zeman celý chybný postup nakládání se zprávou o Vrběticích bagatelizuje a svádí, jak již je jeho zvykem, na tajné služby – konkrétně na BIS, která je mu léta trnem v oku. Můžeme se samozřejmě ptát proč, a co (kdo) je zatím.

Mandát prezidenta Zemana, a tedy i jeho hradní suity, se chýlí, chca nechca, ke svému konci a tudíž bude velmi zajímavé a také nezbytné bedlivě sledovat, co se bude dít dál v případě, že v prezidentském mači zvítězí kandidát, který nebude stávající hlavě státu tak úplně po vůli. Buď se nebude dít vůbec nic nebo se na fakturách hradní správy objeví velké množství nakoupených krabic na spisy či skartovacích mašin. S nadsázkou tuto svou odpověď uzavírám s nadějí, že k žádnému žhářství snad, probůh, nedojde, ačkoli veřejnost již dnes dobře ví, že v případě demonstrativního upálení rudých trenek dokáží být Zemanovi lidé velmi zdatní pyromani.

Bosna a Hercegovina – Volby 2022 – Pozorovatelská mise

Bosna a Hercegovina – Volby 2022 – Pozorovatelská mise

  1. 10. 2022

Je říjen 2022. Ve čtvrtek v noci přílet z kanadského Montrealu. Den měl asi 40 hodin. 3 vzlety a 3 přistání. Zatímco v leteckém prostoru byly turbulence pouze mírné, zde v Bosně a Hercegovině (BiH) je politika turbulentní nadmíru. Ta změna bije do očí. Přelet ze staré demokracie, neuvěřitelně multikulturní a promíchané, bohaté a bezpečné Kanady, do divokého bosenského Sarajeva, kde se podle příslušnosti k etniku odvíjí úplně všechno. Ve stínu domů s oprýskanými fasádami v podobě ementálu, pod hřbitovem s tisíci bílých pomníků a pahorky, které byly oblíbeným stanovištěm sniperů, leží město, které jakoby se z bolesti války před třemi dekádami nedokázalo pořád vzpamatovat a probudit do nového dne.

Úřad vysokého komisaře měl postupně předávat své pravomoci státu, ale stát není tak nějak stále schopen je převzít. Úřad si převzal pravomoci v roce 1995 bezprostředně po podpisu mírové Daytonské dohody. Ústava BiH je doložku IV této dohody (tedy nikoli obráceně – představte si to u nás – že by naše Ústava byla přílohou nějaké mezinárodní smlouvy). Vysoký komisař uplatňuje právo veta a tzv. bonnské pravomoci. V podstatě je to takový „místodržící“ a může schvalovat i vetovat zákony, dosazovat a odvolávat z funkcí. Dayton sice zajistil příměří v krvavé válce, ale harmonickou budoucnost státu nezajistil. Bosna a Hercegovina žijí v politické paralýze. Po posledních parlamentních volbách se vláda nedala dohromady 14 měsíců. Tři konstitutivní národy – Bosňáci, Srbové a Chorvati se nedokázali shodnout prakticky na ničem. Mimochodem i o podobě dnešní vlajky musel rozhodnou až Vysoký komisař. Ještě horší je situace v Mostaru (tam jedeme kontrolovat zítra volby) – zde se nekonaly komunální volby od roku 2008. Městu vládne starosta, jehož mandát vypršel už před drahnou dobou.

Vládne tu nepotismus, klientelismus, korupce. K tomu jeden exemplární příběh – Mnozí z vás si jistě vzpomenou na Aliju Izetbegoviče, jednoho z trojice nacionalistických prezidentů, kteří stáli za krvavým rozpadem Jugoslávie. Byl to vůdce bosenských muslimů, ale nejméně obviňovaný z rozpoutání války. Carla de Ponte (žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii) uvedla, že pokud by Alija nezemřel, mohl být obžalován u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu za válečné zločiny spáchané bosenskými vládními silami. Dnes se na vás se svým seriózním úsměvem shlíží z volebních billboardů jeho syn Bakir, který plynule navázal na politickou kariéru svého otce a převzal otěže strany SDA. Jeho žena Sebija pro jistotu kandiduje za komunální podskupinu SDA Kantona Sarajevo…No a dcerka Jasmína se nedávno vdala a hádejte, kdo jí šel za svědka: no sám Erdogan.

Pokud jde o volební kampaň, město je doslova oblepené a omotané volební reklamou. Třeba kandidáti z SDP (nezaměňujte s SPD) vypadají, že jdou rovnou na operační sál. Kandidát Amer Kapo zase slibuje, že udělá ze Sarajeva rovnou Dubaj. A pak si vyberte!

Odpuštění je zde stále opovrhované slovo. Starší válku nikdy nevymažou ze svých srdcí, mladí si ji už nepamatují, a tak jsou snadno manipulovatelní a tíhnou k extremismu. Nenávist na sociálních sítích je žírnou půdou pro nenávist na vesnicích zmítaných rozpolceným obyvatelstvem. Z vyprávění zástupkyně velvyslankyně Soni Ubovič občas lapám po dechu. Většina inteligence a studentů BiH bere kramle, jakmile dostanou jakoukoli příležitost. Zůstává dav.

Bydlíme v ikonickém hotelu Holiday. Dříve Holiday Inn. Stojí v tzv. sniperské uličce. Nejodstřelovanějším místě v Sarajevu v září 1993. Právě zde se scházely všechny reportérské štáby, právě odtud vysílaly svoje zpravodajství z téměř 4 roky obléhaného města. 4 roky! 3x víc než Stalingrad. Padlo téměř 14 000 obyvatel. Zde se konaly tiskovky, právě sem jezdili všichni významní politici a mezinárodní pozorovatelé. Hotel otvíral u příležitosti Olympijských her v Sarajevu v roce 1984 Juan Antonio Samaranch. Dodnes má velmi zvláštní atmosféru.

Téměř vše, co spravuje stát nebo město, je rozbité, špinavé, neudržované. Vidím kluka, který se kolem mě prohnal na inlinech po zjizveném asfaltu. Nechápu, borec a v ruce mě píchne železo po úrazu z bruslí. Výjimkou jsou některé novotou se skvoucí opravené mešity, většinou z arabských rupií. Zahraniční investice ze západních demokracií jsou vzácné (nejsou bezpečné) a tak se BiH stává hřištěm Číny a Ruska. Jasně, že je tu vidět i pár ukázek moderní architektury, ale jsou to vzácné výjimky. Míjím Úřad pro vyhledávání hledaných (chybějících) osob. Právě zde se analyzovala DNA z masových hrobů – stejní experti dnes pracují na masových hrobech v Izjumu, Buče….Pořád tu spoustu lidí nenašli.

Svou silnou stopu tu po sobě nechal architekt Karel Pařík, pod jehož technickým perem se zrodil bezpočet monumentálních sarajevských budov. 70 z nich stojí právě v Sarajevu a patří naštěstí k těm lépe spravovaným.

Zítra jedeme kontrolovat volební místnosti do Mostaru a do vesnic v jeho okolí. Máme mít stále nabité mobily a nevzdalovat se od aut. Máme si nahrát aplikaci, která upřesňuje polohu nevybuchlých min. Z Balkánu strach nemám, naopak. Ale tuším, že tihle po většinu času mírumilovní a velmi pohostinní, přátelští lidé se umí lusknutím prstů proměnit jako Hulk – mají-li pocit beznaděje, nespravedlnosti a touhy po pomstě.

A na dokreslení krutosti doby pár mrazivých a hodně černých vtipů z doby obléhání Sarajeva:

Mujo a Suljo běží přes ulici. Náhle kulka od snipera odstřelí Mujovi ucho. Mujo se vrátí doprostřed přechodu a začne něco hledat, zatímco kolem něj sviští kulky. Suljo kouká, jak Mujo hledá ucho a křičí: „Kašli na ucho, sniper tě zabije“. Mujo odpovídá: „Seru na ucho, měl jsem za ním zastrčený cigáro.“

Proč bylo v Osvětimi lépe než v Sarajevu? V Osvětimi byl alespoň plyn!

Sarajevané hrají na schovávanou a ten, kdo hledá, říká: „Hele, ty, kterej stojíš za tím koštětem, vyjdi ven“ a pak dodává: „Vy tři další, pojďte taky“.

Zítra pokračuji reportáží z Mostaru a snad v brzké době dopíšu i tu Kanadu 😃. Třeba až nebudu politička, vrhnu se na žurnalistiku.

Návštěva Královéhradeckého kraje s kolegyněmi z PS

Návštěva Královéhradeckého kraje s kolegyněmi z PS

24. 5. 2022

Strávily jsme s Janou Krutákovou a Věrou Kovářovou Železnou dva krásné a intenzivní dny v „mém“ regionu, tedy v Královéhradeckém kraji. Zajeli jsme do Nechanic, holky jsme s Josefem Horáčkem protáhli Josefovem (financování celého pevnostního systému), navštívili jsme s Matějem Hlavatým malebný Tetín a vyslechli si trable starosty malé vísky, samozřejmě jsme se pochlubili i našimi úspěchy v Mladých Bukách, prohlédli jsme si textilní fabriku Grund a řešili problémy s tříděním textilního odpadu a drahými energiemi na provoz, zajeli jsme za starostou Hronem do Úpice, kde jsou problémy se sociálně vyloučenými oblastmi, a také do skvěle fungující Charity Trutnov (nedostatek pracovníků, málo stacionářů), cestou jsme také náhodou narazili na ředitele České lesnické akademie Miloše Pochobradského a tak jsme ho unesli na oběd . Celou jízdu jsme zakončili nesmírně zajímavým sezením s místními starosty s DSO Východní Krkonoše a řešili jsme život obcí v KRNAPu a také náročné odpadové hospodářství. Cesta do terénu je pro starosty každodenní chleba, pro poslance je to ale naprostá nezbytnost, protože ve skleněné bublině parlamentu se toho z běžného života moc nedozví. VŠECHNO JDE A CHTÍT SE MUSÍ! PS …aj páva jsme cestou ulovili.

Hodně zajímavý týden

Hodně zajímavý týden

29. 4. 2022

Hodně zajímavý týden….úterý kanadská velvyslankyně, středa delegace ukrajinských poslanců, čtvrtek setkání s izraelskou velvyslankyní a pátek schůzka s ministrem zahraničí. Příští týden budu řešit kanalizaci a obytnou zónu v milovaných Bukách. A víte co? Baví mě to a snad budu i co platná, pokud v sobotu neskončím na hranici /nikoli státní ale smrkové/. 🔥🔥🕷🕸

Káva s kanadskou velvyslankyní Ayeshou Rekhi

Káva s kanadskou velvyslankyní Ayeshou Rekhi

26. 4. 2022

Jelikož jsem předsedkyní Meziparlamentní skupiny přátel ČR a Kanada, měla jsem dnes ráno na programu kávu s kanadskou velvyslankyní Ayeshou Rekhi. Bylo to nečekaně neformální, milé a přátelské setkání. Prostě dámský pracovní chitchat. Máme podobně staré děti a řešíme téměř identické problémy – logistika dětí, jejich vnímání mámy jako političky, jak to vidí partneři. Našimi tématy byl hlavně rozvoj smart technologií na pomoc regionům /např. telemedicína, odliv mozků z venkova, vylidňování/. Kanada patří v této oblasti díky své ohromné rozloze k lídrům. Dotkly jsme se také praktických nápadů na pomoc a integraci uprchlíků, a věnovaly jsme se i lesnictví a správě národních parků. Jelikož paní velvyslankyně je menší drobné postavy, s úsměvem mi vyprávěla, jak ji na její někdejší misi v Asii, kde si při oficialitách potrpí na okázalost, posazovali na velká pozlacená křesla a jak se jí tam houpaly nožky a nevěděla, jak se má tvářit. V rohu salonku ambasády stálo krásné koncertní křídlo. Souhrou náhod jsem včera byla v Hradci Králové na galavečeru v Petrof Gallery a mluvila jsem se Zuzanou Petrofovou a ejhle – samozřejmě to bylo piáno této značky. Hned jsme začaly plánovat večerní dámské soaré s klavírním koncertem. Na závěr jsem dostala krásný dárek s příběhem. Šátek kokum, jehož historie sahá až do doby na přelomu 19. a 20. století, kdy se v Kanadě usadily první ukrajinské ženy, které si tyto šátky vyměňovaly z původními obyvatelkami Kanady. Slovo „kokum“ znamená „babička“ v kríjštině. Kanada byla první zemí, která v roce 1991 uznala nezávislost Ukrajiny. Dnes nosí šátky kokum na znamení solidarity s Ukrajinou mnoho kanadských žen i žen z řad původních obyvatel. Jsou to symboly vzájemné úcty, nezávislosti a houževnatosti. Jo a Ayesha mi pochválila boty !😁🥿

Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE)

Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE)

  1. 4. 2022

Dnes začala má první mise v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE). Aby nedošlo k mýlce, že se jedná jen o jeden z dalších subjektů EU, tak tomu není – OBSE sdružuje sice převážně evropské státy, ale členem je 57 států, včetně zakavkazských, středoasijských států a USA a Kanady. Jedním z hlavních úkolů této organizace je kontrola demokratického (někde méně demokratického – naší optikou) procesu voleb.

V Srbsku proběhnou 3. dubna hned troje volby zaráz. Volí se do parlamentu (jedna komora), volí se prezident a volí se také starosta Bělehradu. Stávajícímu prezidentovi Vučičovi konkuruje dalších 7 kandidátů (z toho 3 ženy), ale upřímně řečeno, výsledky asi nebudou žádné velké kinder surprise. Ze všech 8 kandidátů je valná většina proruská a staví se proti ekonomickým sankcím a někteří z adeptů jsou věru docela zajímavé figury. Konkrétně před takovým ultrapravičákem Boško Obradovićem by asi zbledl i Tomio a připadal by si jako krotký proevropský demokratický liberál.

Náš pozorovatelský tým s kolegou ze senátu má číslo 25 a vydáme se do regionu Niš (latinsky Naissus – narodil se zde císař Konstantin I. Veliký). Jsem zvědavá hlavně na přepadovky v malých vískách. Zajímavá je tu rozhodně otázka voličů z Kosova. Politická situace v Srbsku je vůbec dlouhodobě, lehce řečeno, znepokojivá. Pod rukami prezidentského kabrňáka Vučiče, prosazujícího jasný směr „L’État, c’est moi“, se stát stává stranou a strana státem. Státní úředníci dostávají smlouvy pouze na krátké roční úvazky, aby drželi hubu a krok a moc si nevyskakovali. V parlamentu momentálně nesedí žádná nevládní strana. Poslední volby v roce 2020 opozice bojkotovala, ale jelikož zjistili, že díky této strategii jim zrovna pšenka nepokvete a ničeho nedosáhnou, tak do těchto voleb už se snaží spojovat a snaží se více prosadit.

Každopádně je nesmírně poučné sledovat celé dění kolem situace v Srbsku, ať už jde o kampaň připomínající diktátorskou one man propagandu, skoupená státní (partajní) média hlásající do světa jedinou pravdu, která překvapivě pouze adoruje Vučičovy úspěchy a nedává prostor žádným opačným, natož pak kritickým, názorům. Jediný jeho větší protikandidát Zdravko Ponos je bývalý generál, který je proevropský a veřejně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu.

Místní volební komise na tento typ parlamentních a prezidentských voleb tady fungují úplně nově – zákonem platným od tohoto února. Bude to jejich premiéra a předpokládá se, že mohou nastat komplikace, protože na to prostě nebudou mít dost zkušeností, a tak se očekává minimálně dost dlouhé a zmatené sčítání hlasů.

A nesmím zapomenout také na neskutečnou budovu Ambasády ČR. Její základní kámen byl položen v roce 1925 a architektem byl Alois Mezera a ano zde je i malá krkonošská stopa, protože od stejného architekta máme gympl v Trutnově. Je to vskutku výjimečná stavba s nápadnými kubistickými elementy. Samozřejmě jsem se musela jít podívat i na její balkon, na kterém se chodil nadýchat čerstvého vzduchu i Josef Korbel, který tu pracoval jako tiskový atašé. S ním se tu po chodbách proháněla i jeho dcerka – Marie Jana Korbelová… za pár dekád jí měl celý svět poznat jako Madeleine Albright a smutnou pravdou je, že díky bombardování Bělehradu v roce 1999 organizací NATO tady na ní nevzpomínají zrovna s láskou.

Čekají nás každopádně dobrodružné dny, protože dle slov jednoho ze zaměstnanců naší ambasády, která sídlí na hlavní štrase nedaleko budovy Národního shromáždění, tu minule probíhaly takové protesty, že se kvůli slznému plynu nedalo na velvyslanectví tři dny dýchat.

Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch

Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch

29. 3. 2022

Pozdě ale přece. Pár postřehů od žabožroutů z minulého týdne.

Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch. Téma, které je aktuální i u nás doma v Krkonoších.

Už na cestě z éroplánu se s námi mladý milý francouzský steward loučil sladkým úsměvem slovy „Nasrrrranou“….s takovou dětskou radostí, že se právě naučil český pozdrav. Evidentně odhadl i takovou tu typickou českou náladu.

Rychlý průjezd Paříží neboli Lutécií (bažinou – jak se tato perla na Seině jmenovala až do 4. století n.l.) na nádraží Montparnasse mě zaujal hlavně chybějící záplavou modrožlutých vlajek, kterou známe od nás. Francie jakoby válečný konflikt považovala za velmi vzdálený, abstraktní. Žije spíše svými prezidentskými volbami a manifestacemi nejrůznějšího typu, za levnější naftu, protesty proti rasismu atd.

Je studená, ale slunná jarní neděle a úžasná průvodkyně Petra nás znavené brzkým ranním (téměř nočním) vstáváním vede na le petit déjeuner do secesní restaurace La Coupole, kde se rázem ocitáte v Bouřlivých 20. letech. Stačí se rozhlédnout a vedle vás se tulí Simone de Beauvoir s Jean Paul Sartrem, z židle odnaproti na vás hledí temné oči Pabla Picassa. A vy popíjíte café creme a hltáte oeuf à la coque. Pak vyrážíme na na Boulevard du Montparnasse do Latinské čtvrti. Tady měli své ateliéry největší umělci své doby, bloumal tu nešťastný Amedeo Modigliani, pařil Hemingway.

Objevují se před námi typické zelené židle a lavičky Lucemburských zahrad a mezi odkvetlými okvětími magnolií na nás mává pochodní jedna z mnoha Soch svobody. Jen pro zajímavost – každá socha svobody drží desky s jinou listinou. Tuto konkrétní vytvořil Frédéric Bartholdi v měřítku 1/16 k té největší, co střeží New York, u příležitosti Světové výstavy v roce 1900.

A ejhle, ze zdi nenápadného městského domu na nás pozorně hledí modré oči slunečních hodin od Salvatora Dalího…. Kolik že máme ještě času? Všechen….plyne a je neuchopitelný. Tedy alespoň v Paříži.

Ze zahrad se přesouváme k Sorbonně, kolem právnické fakulty k Pantheónu, a na chvíli si sedám na legendární schody, které proslavil Woody Allen filmem Noc v Paříži. Čekám, kdy se přesunu do jiné doby a kolem prosviští kočár s Josefine Baker.

Pak už šup šup k povinné vyhlídce na požárem zničenou, ale již postupně se znovu rodící do krásy katedrálu Naše dáma – Notre Dame. Málo se ví, že i tento monument, pobořený a vyrabovaný revolučními hordami, by patrně skončil neslavně jako ruina, nebýt Victora Huga a jeho ve své době neskutečně populárního románu Chrám Matky Boží v Paříži s hrbatým zvoníkem – tento bestseller v podstatě katedrálu zachránil. Botky máme zprasené typickým šedivým pařížským bahýnkem, je brzké odpoledne a čas, byť Dalího, se pomalu nachyluje. Vracíme se, již trochu uondaně, na Gare de Montparnasse, a nastupujeme do vlaku TGV a pádíme třistakilometrovou rychlostí na konferenci v Tours o udržitelném turismu a regionálních fondech. Turismus zde však není hlavní téma – hlavním debatním bodem je Ukrajina, válka a její dopad na dostatek potravin (zejména obilovin) v EU, ale také v Africe. Sedám a valím do počítače svůj příspěvek, jehož přednes mě v pondělí čeká. Jednodenní konference jsou logisticky, fyzicky i psychicky náročné – je to prostě takové hrc prc. Někam vás naloží, převezou, kolem jedenácté večer (ve Francii úplně typicky) i nakrmí a pak zase odvezou s polospícími kolegy zpět na hotel. I proto je fajn využít čas maximálně, seznamovat se, získávat kontakty, přispívat do diskuze za Českou republiku a mluvit o nás. Evropská politika stojí na osobních kontaktech a vazbách, stejně jako ta česká. A budeme to my, kdo za pár měsíců převezmeme otěže a v rámci předsednictví budeme seznamovat Evropany zase s naší zemí, našimi názory a přístupem.

Francouzské předsednictví

Francouzské předsednictví

21. 3. 2022

Další ze série konferencí v rámci francouzského předsednictví. Tentokrát jsou tématem regionální fondy a udržitelný turismus. O tom náš region trpící overtourismem a vylidňováním něco ví. Tak jsem jim popsala, jak to vypadá v létě na Sněžce. Ale řeknu vám, že v té stodole z 13. století byla pěkná kosa. Nejlepší byl bezpečnostní scanner instalovaný ve stájích, co pamatují Obelixe.