14. 5. 2022

Zpráva z májových Španěl. Je dost neuvěřitelné, co se dá zažít za 5 nocí (s vikendem). Ne moře, ne pláže, ne letoviska – ale hory a vnitrozemí – vnitřnosti země – její srdce, žaludek   a taky duch. To je pravá…la verdarera (čti s velmi drrrrnčivým r) Andalucia. Máme k sobě blízko možná i proto, že Anda-Lucia. V roce 2015 otevřeli Caminito del Rey…stezku vytesanou ve stěnách  soutěsky Garganta del Chorro. V podstatě jen opravili starou obslužnou lávku sloužící technikům k údržbě jedné z nejvýkonnějších elektráren ve Španělsku, původně postavenou v první dekádě minulého století. Vrátím-li se ale zpět v čase do roku 2015…tehdy jsem tu civěla se zalomeným krkem v němém úžasu a strašně moc jsem si přála se podívat nahoru mezi útesy. Nepodařilo se a tak jsem si svatosvatě slíbila, že se jednou vrátím. Vzalo to 7 let a taky parťák na cesty se obměnil, ale za tu snahu to stálo, ne že ne. Zjistili jsme, že ne nadarmo má Fiat a Jeep jednoho vlastníka…poněvadž náš fiátek pětikilko zcela bezostyšně brodil, bahnil, stoupal a drtil to přes šutry zvící koulí toreadora. Cestou do magického Trevelez (nástup na nejvyšší horu kont. Španělska Mulhacen 3482 m n.m.) a taky místo, kde se vyrábí ta úplně nejnej tradičnější jamón serrano /sušená šunka/, jsme objevili andaluzský Ádr …El Torcal. Granadu pominu, protože, ač zcela úchvatná, tentokrát nebyla naší hlavní destinací. Pak už jsme pokračovali do samotného srdce Sierry Nevady..a Sněžné hory nás věru nezklamaly…dobýt jejich vrchol, neznamená je pokořit. Jsou dramatické, zrádné, oslnivě krásné, divoké a nepodbízivé. Vábivé stejně jako celá Andalusie. A pár poznámek na závěr – včas nesesbírané mandarinky zhořknou;  když nemáš třísky, použij palmu; chybí-li most přes ledovou bystřinu, barefooty či jiná vodní obuv přijdou vhod; modré přilby nejsou jen UN peace corps; když jdeš traverz  laviňákem, boj se potichu; kamzik nemusí být vždy plaché zvíře; cesta sakra fakt není cíl. Cíl jsou sundaný pohory, pivo a sprcha!