- 4. 2022
Dnes začala má první mise v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE). Aby nedošlo k mýlce, že se jedná jen o jeden z dalších subjektů EU, tak tomu není – OBSE sdružuje sice převážně evropské státy, ale členem je 57 států, včetně zakavkazských, středoasijských států a USA a Kanady. Jedním z hlavních úkolů této organizace je kontrola demokratického (někde méně demokratického – naší optikou) procesu voleb.
V Srbsku proběhnou 3. dubna hned troje volby zaráz. Volí se do parlamentu (jedna komora), volí se prezident a volí se také starosta Bělehradu. Stávajícímu prezidentovi Vučičovi konkuruje dalších 7 kandidátů (z toho 3 ženy), ale upřímně řečeno, výsledky asi nebudou žádné velké kinder surprise. Ze všech 8 kandidátů je valná většina proruská a staví se proti ekonomickým sankcím a někteří z adeptů jsou věru docela zajímavé figury. Konkrétně před takovým ultrapravičákem Boško Obradovićem by asi zbledl i Tomio a připadal by si jako krotký proevropský demokratický liberál.
Náš pozorovatelský tým s kolegou ze senátu má číslo 25 a vydáme se do regionu Niš (latinsky Naissus – narodil se zde císař Konstantin I. Veliký). Jsem zvědavá hlavně na přepadovky v malých vískách. Zajímavá je tu rozhodně otázka voličů z Kosova. Politická situace v Srbsku je vůbec dlouhodobě, lehce řečeno, znepokojivá. Pod rukami prezidentského kabrňáka Vučiče, prosazujícího jasný směr „L’État, c’est moi“, se stát stává stranou a strana státem. Státní úředníci dostávají smlouvy pouze na krátké roční úvazky, aby drželi hubu a krok a moc si nevyskakovali. V parlamentu momentálně nesedí žádná nevládní strana. Poslední volby v roce 2020 opozice bojkotovala, ale jelikož zjistili, že díky této strategii jim zrovna pšenka nepokvete a ničeho nedosáhnou, tak do těchto voleb už se snaží spojovat a snaží se více prosadit.
Každopádně je nesmírně poučné sledovat celé dění kolem situace v Srbsku, ať už jde o kampaň připomínající diktátorskou one man propagandu, skoupená státní (partajní) média hlásající do světa jedinou pravdu, která překvapivě pouze adoruje Vučičovy úspěchy a nedává prostor žádným opačným, natož pak kritickým, názorům. Jediný jeho větší protikandidát Zdravko Ponos je bývalý generál, který je proevropský a veřejně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu.
Místní volební komise na tento typ parlamentních a prezidentských voleb tady fungují úplně nově – zákonem platným od tohoto února. Bude to jejich premiéra a předpokládá se, že mohou nastat komplikace, protože na to prostě nebudou mít dost zkušeností, a tak se očekává minimálně dost dlouhé a zmatené sčítání hlasů.
A nesmím zapomenout také na neskutečnou budovu Ambasády ČR. Její základní kámen byl položen v roce 1925 a architektem byl Alois Mezera a ano zde je i malá krkonošská stopa, protože od stejného architekta máme gympl v Trutnově. Je to vskutku výjimečná stavba s nápadnými kubistickými elementy. Samozřejmě jsem se musela jít podívat i na její balkon, na kterém se chodil nadýchat čerstvého vzduchu i Josef Korbel, který tu pracoval jako tiskový atašé. S ním se tu po chodbách proháněla i jeho dcerka – Marie Jana Korbelová… za pár dekád jí měl celý svět poznat jako Madeleine Albright a smutnou pravdou je, že díky bombardování Bělehradu v roce 1999 organizací NATO tady na ní nevzpomínají zrovna s láskou.
Čekají nás každopádně dobrodružné dny, protože dle slov jednoho ze zaměstnanců naší ambasády, která sídlí na hlavní štrase nedaleko budovy Národního shromáždění, tu minule probíhaly takové protesty, že se kvůli slznému plynu nedalo na velvyslanectví tři dny dýchat.
